Živnostenský dvorec: final exteriéry – dvůr

Finální verze exteriérů Živnostenského dvorce zevnitř domu či spíše dvora tak, jak by jej mohl vidět host, který přichází na návštěvu.

Vnitřní dvůr je „svět sám pro sebe“ či možná bychom mohli říct „příroda vnitřku“ – tedy to, co je vně uvnitř („příroda“ – tedy vnějšek, do nitra kterého jistě patří i takzvané „veřejné“, jak jsme již zkusili upozornit), naprostý klid. Ale jde spíš o vnitřní klid, který se dostaví, když zavřete vrata a pokud si sebou neneseme nějaký nepříjemný zážitek zvenku. Dům patří ke dvoru stejně jako dvůr k domu, nenásilně, nevnucovavě – jde o vnitřní vnějšek domu se svou vlastní „kvalitou“ – jde již o dům, ale o dům „naplno“ ještě neběží.

 

Sousedka kousek z vesnice Hilda (tak se jmenovala babička, kraj je takový směsný co se dotýká jazyků a všeho kolem :) se zastavila před velkými červenými vraty. Zdá se, že cosi nese domácím, drobný balíček, přišel odpoledne, když se stavovala na poště, odchytil ji pan poštmistr a poprosil ji, jestli by balíček nedoručila, protože věděl, že půjde kolem – holt venkov, všichni se znají alepoň od pozdravu. Fouká vítr. Kruci, šlápla do louže, takže už má zase mokré ponožky, ještě že už je teplejší jaro. Ráno obula ty letní křápy, které si koupila loni na jednu venkovskou svatbu. Tenkrát ochutnala jen kus masového špízu a makový hřebínek, jíst na veřejnosti jí vždycky dělalo problémy. Zazvonila, a po chvíli se ozval bzučáček elektrického zámku, zámek klapnul a branka uprostřed vrat se otevřela. „Jsou jako matrjoška.“, pomyslela si … ve velkém menší, byla tu poprvé, zvědavost má svou sílu – však také proto řekla panu poštmistrovi: „Ráda donesu, jdu kolem.“ Protáhla se dovnitř a zavřela za sebou – lidi vlezou všude. 

 

 

04, 05 – Za vraty je příjemně, vítr pofukuje a prohání listí po dvorku – no, občas tu fouká. V rohu kousek od ní je trošku naváto. Přes dvůr přeběhlo nějaké zvíře a zmizelo za zídkou. „Nebyl to mýval? Ale co by tady dělal mýval?“, říká si. Dvorek je jako „zprdukulička“, poměrně malý, ale ne zas tak malý, aby se na něj pohodlně nevešla dodávka. Kousek stranou blízko vrat jsou schody, na kterých se válí nějaké barevné kyblíčky s lopatičkami, plastový traktůrek, zapomenutý hasák, klubko drátů (prokrista snad si s tím nehrají děti :) a ještě nějaké další drobnosti. Hildu napadlo, že dvůr připomíná „komáří mýtinu“ jako v tom ruském sci-fi, co si nedávno přečetla. Jsou to: „gravikoncentráty, na nichž se každé těleso beznadějně propadne do země“, tady se také člověk beznadějně propadá, ale ne do země, nýbrž do dovnitř do dvora. Hilda v tom viděla určitou pozitivní fatalitu, která ji uspokojovala, prostě „za vraty“. :) Je tu klid … teda ne ticho, v dílně naproti je pořád slyšet, že se tam pracuje a „něco“ pracuje. Je to svět sám pro sebe, soukromí. 

 

06, 08 – Cestou přes vcelku prostým (asi chvilkami docela umělým) kamenem dlážděný dvorek k nízké zídce se raději rozhlíží. Červené dveře do garáže jsou zavřené, žádné další zvíře v dohledu. Míjí kamenný hranolek vypadající jako podstavec, na kterém ale nic nestojí, i když by možná mělo nebo mohlo. Třeba socha nebo kus kamene. Dává to takovou nejasnou potuchu, že jeden doma není a nezůstane sám, socha je přec také „někdo“, ne?. :) Někomu by mohla být dokonce přítomnost neživých kamenných společníků příjemnější, než těch živých. Sochy jen stojí s břečťanem v zádech a významně mlčí – „socha-strážce“, jak temně starobylé. :) „Vraťme aspoň trochu to ´staré´ či ´starší´ – toho ´nového´ je už moc a všeho moc škodí!“ … nechala se trošku unést Hilda, tyhle „realistické“ sošky mají stále cosi do sebe – třebas si nějakou pořídí, u nich to kameník na hřbitově docela pěkně umí. 

 

07, 01 – Zamíří podél trávníku a pomalu se blíží ke vchodu. Prochází mezi zídkami, míjí další prázdný opuštěný a slepý podstavec přilepený na zeď dílny. Tyhle podstavcoidní hranoly ji zaujaly, i bez toho, aby na nich něco stálo, dá se na nich třeba krásně sedět nebo si odložit sklenku při nějaké oslavě, nebo kdyby jí na něj někdo posadil k letnímu flirtování … jejda, ještě že je zatím rozkvetle svobodná – teď na ní sedí kočka a kouká na vetřelce. Hilda se zastavila před vchodem, nad kterým se tyčil trojúhelníkový štít. V odborné řeči architektů je nazýván frontonem* a nelze si jej nevšimnout. „Škoda, že není trošku víc ozdobený.“, pomyslí si. Kdesi v nějaké učebnici viděla něco podobného, ale uvnitř trojúhelníku byly malinkaté postavičky, které napůl vyčuhovaly z kamene. Tady je jenom díra uprostřed. Hm… a co, aspoň jí prosvítá světlo, když se rozsvítí lampa nade dveřmi. :)

 

 

02, 03 – Na zápraží už čeká pan domácí v županu, v ruce drží mývala a vypadá nerudně. Je asi nějaký churavý. Z oken chodby se na ni šklebí dvě malé hlavy. Vyběhne rychle po schodech, ve spěchu podá domácímu ruku k pozdravu a druhou mu podává balíček. Ten poděkuje, kývne hlavou a omluví se, že je bohužel přistydlý, a tak na návštěvu bohužel není nálady a času. Hildě se trošku ulevilo, stejně má doma ještě nějaké dělání. Rozloučila se, seběhla dolů a kráčela zpátky k bráně. Když se ohlédla, zase uviděla dvě hlavy, ale tentokrát v posledním úzkém okně v rohu dvorku u břečťanu. Dítka se uhnízdila v pracovně s maminkou. Je tam plno všelijakých serepetiček a cingrlátek, až z toho i jednomu dospělému oči přecházejí. Zamávala a rychlým krokem zamířila k brance, „Přijdu někdy jindy, až bude letní sluníčko.“ – pomyslí si, vytáhnou lehátka a budou se na dvorku v trávě slunit, tedy jestli ji tu budou chtít. U branky ji zas čekal mýval, u nás v pravdě neobvyklý tvor .. stane se, asi přiběhl z Polska. :) 

 

Poznámečky:

  * FRONTON nebo také pediment je architektonický prvek klasické řádové architektury. Je to štítový nástavec, umístěný zpravidla nad portikem**, oknem nebo portálem (častý v klasicismu). Zpravidla má tvar nízkého rovnoramenného trojúhelníku nebo segmentu, může však být i rozeklaný. V baroku se často užívaly střídající se trojúhelné a segmentové frontony. Pokud je umístěn nad okny, může být označen suprafenestra, nad dveřmi či branou supraporta. Pro plastickou výplň frontonu se užívá název tympanon, kterým se někdy nesprávně označuje celý fronton.

** PORTIKUS (lat. přístřešek, od portus, přístav) je otevřená sloupová hala, předložená hlavnímu vstupu do budovy.

 

 

celá galerie >

*související odkaz: „Živnostenský dvorec: final exteriéry – vně dvora“ >

*související odkaz: „Živnostenský dvorec: počátek“ >

*související odkaz: „bližší popis Živnostenského dvorce“ >

*čtěte také: “ ‚obývák‘ Živnostenského dvorce“ >

Zanechte komentář



Vytvořil Laskavý humr ©   2019