Živnostenský dvorec: final exteriéry – vně dvora

Tak jsme se v mezičase pokusili dotáhnout exteriér našeho „Živnostenského dvorce“ – tedy dodali jsme mu lepší terén, trochu „ozdob“ na horizont, oblohu, pestřejší lepší květenu, stromoví a doopravili jsme místo, kterým se dům v dalším může pochlubit – vnitřní exterier domu. Co do stavebního vzhledu jsme pozměnili „konstrukci“ vnější (vnější/vnitřní) dlažby tak, aby byla k vidění důvěryhodněji a snad „přirozeněji“. V mezičase jsme tak učinili prvně proto, že pokud všem zúčastněným bude přát i to vrtkavé štěstí, tak brzo snad přeskočíme na jiný zajímavý úkol, tedy jiný dům, tudíž hlavní roli našeho rozbírání nad „reálnými“ domky v toku práce převezme jiný hrdina – už se na něj těšíme. Druze pak proto, že jsme chtěli a potřebovali doladit exteriér k ukázce dalších interiérů (jak vidno, tak již máme k ruce nový pracovní monitor :), které máme v plánu ukázat, tedy „sednice“ a vstupní řekněme „haly“.

 

 

 

01 – Přícházím od západu dlouhou cestičkou podél kolejí. Míjím pár hrbolů s neupraveným roštím a skupinu břízek, kde rostou houby. (Trochu mě mrazí, protože dům má za sebou lehce těžkou minulost, za kterou on sám nijak samozřejmě nemůže, dům je věc, která slouží nám lidem.) Chtělo by se říci, že široko daleko není ani živáčka, ani ptáčka zpěváčka. Ale zpěváčci tady jsou, a živáčci také, i když k nejbližšímu sousedovi je to víc jak sto metrů. Už vidím terasu a červené dveře. Jsou zavřené, asi nikdo není doma nebo se ještě nenastěhovali. :) Oh, pardon, je to samozřejmě nadsázka, vždyť víme, že vše je teď už jen hypotetické. :)  

02 – U terasy udělám malou odbočku a neslušně zkouším nakouknout do oken. Okna trošku jako do továrny, lehce zašmudlaná, za těmi většími bydlí děti, rodičové tak velká okna v ložnici nepotřebují, tráví v ložnici vlastně většinou jenom noci a k tomu tolik světla jim není třeba. Jinak ale dům, je tak-nějak venkovský, skoro úplně obyčejný – sedlová střecha, šedá omítka, římsa. Tedy až na ta červená okna, ta jsou nápadná už z dálky, už když jsem přecházela po cestičce, tak jsou vidět. Nejvíc září červené dveře na terase, která by mohla být kousek větší a třeba ten ždibec by mohl být ze dřeva tak, aby se tam vešel stoleček i se židlemi. Jo, to by šlo.

 

Dotud jsme ovšem u dalšího, totiž u nutnosti pozastavit se u toho, proč se lopotit s takovými „obrázky“, že ano? Může se to zdát, přeci, krapet samoúčelným, ne? Nezdá se nám, a to hned zde dvou důvodů. Prvním je jistě to, že pro toho, kdo dům navrhuje, je taková „vizualizace“ („zviditelnění“) naprosto nutnou zpětnou vazbou, to jistě v průběhu práce. Architekt by jistě od samotného počátku asi měl pracovat předně „v pojmu“, tedy obyčejně řečeno „v hlavě“, kde by vše dotyčné mělo být před-připraveno … ale to nemůže stačit. Onen „pojem“ je totiž vždy nutně abstraktním, tedy neurčitým, a tedy falešným právě vzhledem k tomu, co má být navrženo, tedy dům, který je stejně vždy konkrétním tak, že to řečí nakonec ani nelze zachytit a vyjádřit. Dříve tomuto zprostředkování mezi neurčitým a určitějším posloužila dovednost kresby-črty, dnes však máme prostředky pokročilejší a účelově (tedy zprostředkování oné „tvůrčí“ reflexe mezi abstraktem a konkrétním) produktivnější – počítačovou grafiku, jež je dostatečně přesnou a poskytující potřebný vzhled.

 

03, 04 – Obracím se zpět k terase, obcházím ji a ukročím od domu, abych si jej prohlédla. Něčím mi připomíná malou továrnu. Uprostřed části domu, na kterou koukám, vidím nějaký „výstupek“ se dvěmi úzkými okny, architekti tomu v odborné řeči říkají „rizalit“. 

Je to prvek, který vystupuje před fasádu a sahá od horní římsy až k zemi. Za těmito úzkými okny je „obývák“ (o něm více tady- „obývák“ Živnostenského dvorce >>). Mnohý dnešní modernista by zrovna tady určitě velmi rád veliká okna, aby se příroda  mohla  „přelévat“ dovnitř a zase zpátky, aby nastalo to, čemu říkají „kontakt s přírodou“. Jak tu tak ale ležím v trávě a přemýšlím, říkám si: „K čemu kontakt s přírodou uvnitř, když tzv. ´příroda´ je všude venku?“, pokud se budu chtít propojit s čímkoliv keřnatým, peřnatým a či jinak-řnatým, pak můžu bez problémů vyjít ven a nechat se zcela svobodně prolnout s tímtež, co se mi v mé blízkosti namane. Není to tedy jenom nějaký výmysl? Není to jenom nějaký manipulativní žvást, který má pomoci prosadit některé autorovy možná/třeba estetické/estetizující nároky na velikost a  členění oken? :) Vždyť dům je rozhraním mezi tím, čemu říkáme „příroda“ (tedy vnějšek, do nitra kterého jistě patří i takzvané „veřejné“) a tím, [singlepic id=197 w=300 h=240 float=right]co je vnitřkem domu. Dům je vlastně naprosto ne-přírodní (a mimo-přírodní) věc, která nás má od „přírody“ vydělit, (a tak nás s ní i propojit a nechat nás jen v doteku). A také bych snad mohla říct, že vše ohledně těchto skleněných „vitrín“ či výloh“ se může zdát tedy čistě individuální a člověk by mohl říct, proti gustu žádný dišputát, ale právě tady to neplatí. „Vitríny“ prostě ničí lidské soukromí, a nelze je tedy nijak zobecňovat (určovat co je normálním) a přenášet kamkoliv se autorovi zamane. Sklo není zeď, stejně jako krev není voda. :)

 

Druhá úloha této věci je však možná ještě významnější, je to zprostředkování komunikace mezi architektem a klientem, která v principu věci není nikterak snadnou – tedy zprostředkování další „sítě“ zpětné vazby na obou stranách, tedy právě a ve smyslu po výtce sociálním. Architekt by si nakonec v nouzi měl s „pojmy“ a výkresy vystačit, i když to asi není a nemůže být to pravé ořechové – potřebná konkretizace totiž přesahuje možnosti běžného lidského myšlení – ale co klient? Je klient alespoň specificky vzdělaným architektem? Má onu „představivost“, aby si v zásadě abstraktní dokázal „před-stavit“ v mezně konkrétní řekněme „podobě“? Samozřejmě, že není … a ani být nemusí, a nemůže – od toho má přeci architekta, který mu musí vše zprostředkovat tak, aby on mohl vnímat a porozumět zcela přirozenými cestami a způsoby. Od toho zde jsou tyto „obrázky“, jež abstrakci „obrazně“ převádějí do bližší určitosti.

 

05, 06 – Propojení vnějšku s vnitřkem můžu přece dosáhnout i jinými způsoby než jedním velikým oknem majícím vytvářet různě „orámované“ výhledy a průhledy. Můžeme to udělat úplně snadno dveřmi. Kupříkladu třeba terasa u kuchyně, otevřu dveře a vyjdu-vykročím přímo ven. Toto vykročení ven je kolikrát důležitější (a mnohdy i méně stresující a nepochybně i méně nákladné :), než samotný „průhled“ oknem ven. Zvedám se ze země a jdu k vratům. Slyším zvuk motoru. To bude asi z garáže nebo z dílny vedle. Těžko říct, v každém případě je to hluk, který je nepříjemný a je dobře, že je dál od obytného domu, v pracovnější části patřící ke dvoru. Garáž vypadá postavená nově, dílna zdá se pozůstatkem přizpůsobeným zbytku domu – více o tom je napsáno na jiném místě >> :) 

10 – Vracím se zpět k terase. Beru to po asfaltu, kolem garážových dveří, obejdu roh, míjím pár garážových oken a zastavuju se před velikými červenými vraty. Všimla jsem si jich už dříve, ale ještě jsem je neviděla zblízka. Jsou veliká s malými vrátky uvnitř/uprostřed. Betonové pilířky po stranách, kterými je brána přidržena ve zdi, jsou na okrajích krapet od ní odsazené, asi tak na pět-deset centimentů, takže je vidět dovnitř. Koukám, koukám, ale nikoho nevidět. Děti jsou asi ve škole, protože jinak jsou na dvoře od jara do zimy. Válejí se po trávníku, po zápraží, lezou po zídkách. Soukromí a jakési uzavření se vnějšku z domu přímo čiší, je to asi záměr vyplývající z povahy jeho obyvatel. Nebo nastává snad doba, kdy se lidské soukromí a rodina spíše uzavírá do sebe? Naproti mě ve zdi je dlouhé okno, jsou přes něj žaluzie, které jak to tak vypadá nikdo vůbec nevytahuje. Je tam technické zázemí domu a zařízení k čištění akvária v „obýváku“. Na můj vkus trošku luxus, ale lidé přeci různé koníčky mají. :) O „obýváku“ se dočtete více tady>>.  

 

Ovšem takto zprostředkovaný „obrázkový vzhled“ není tím účelovým cílovým, jak a čím by měl klientovi sloužit. Mohlo by se zdát, ale „obrázek“ je zase jenom nástroj k tomu, aby si klient mohl již zcela sám, s užitím onoho „obrázku“, mohl vytvořit imaginaci svého možného bydlení s danou stavbou … tedy jen z vlastní zkušenosti a zážitkovosti, která je již sama na dřeň mezně konkrétní, řekněme prostě osobní, vznešeněji singulární, tedy jakoukoliv abstrakci překračující a zahrnující – ocitáme se nejenom za hranicemi všech výkresů a obrázků, ale i jazyka a řeči, to přímo „v mysli“ klienta samotného. Imaginace naladění je zde tedy klíčovou a účelovou, jedině v ní se pro klienta ukrývá smysl těchto „obrázků“.

 

07 – Otáčím se na podpatku a pokračuju dál v trase. Beru to po chodníčku kolem domu, písek chroustá pod nohama a já už vidím vykukující schody terasy. Cestou míjím pár úzkých oken a malé kuchyňské okénko. Nevidím ani do jednoho z ních, protože cesta vede kousek dál od domu. Vyjdu po schodech a opřu se o široké madlo zábradlí, rozhlížím se. Celkem slušný výhled, myslím si. Tamhle jede někdo na kole po cestě, i na tu dálku vidím, že šlape zhusta do pedálů a za ním cosi vlaje. Jdu ke dveřím, položím dlaň na sklo a koukám dovnitř. Ťukám. Nikdo neotevírá. Ticho. Chtěla jsem se vloudit dovnitř a nasát, co se nasát dá. :)  

 

08 – Scházím dolů ze schodů u vchodu a říkám si, že by širši terasa domu prospěla. Takhle je to tak akorát na lavičku a přehodit si nohy přes zábradlí, dál už nic. Okýnkem těsně nad hlavou vám podají kafe a sušenky, oranžádu nebo čerstvě upečený perník. A taky by to chtělo nějakou markýzu nebo slunečník, sluníčko nějak moc pálí a trocha stínu by neuškodila. Po cestě jede další cyklista a na vodítku za ním běží pes.

09 – Kde můžou být? Rozhlížím se, vstávám a znovu obcházím celý dům. A znovu klepu na dveře terasy. Uvnitř slyším šoupavé kroky a ze dveří vykoukne menší brunetka s lenivě lhostejným pohledem: „Usnula jsem“, usměje se, otevře dveře dokořán a já vcházím do krásně veliké obytné kuchyně. 

 

Co si tedy takto na tomto projektu (jak jsme již zmínili, neměl by být realizován v nijakém ohledu) předkládáme, dáváme najevo? No, prvně dáváme snad zřetelně na vědomí, že se snažíme a budeme snažit vyhnout všemožným „moderním“ nesmyslům, „extravagancím“ a exhibicím, které, jak lze pozorovat, dnes křečovitě „zajímají“ snad jen většinu architektů samotných. My bez zábran preferujeme architekturu ne-„moderní“, což ovšem nikterak neznamená, že jde o totéž, co anti-„moderní“ – „ne“ není „anti“, ale tomu kolegové „modernisté“ často, ba zpravidla, velmi těžko rozumí … ale s tím lze opět jen velmi těžko cokoliv dělat, a nakonec to není nutným. I když kdyby někdo chtěl nějakou obvyklou napodobeninu obvyklé „moderny“, tak i tu snad svedeme – nic lidského nám není cizí. :)

 

V cuku-letu: … nás nezajímá jakákoliv ideologie, „moderní“ či ne-„moderní“ neb jakákoliv jiná, žijeme v časech post-ideologických, a nikdo tedy nemůže tušit, co z toho vyleze (proto ono „post-„, protože v dané situaci nelze vědět, i kdyby jeden stokrát chtěl). Nás zajímá právě a jen dům, a tedy klient … ve své určitosti. Proto ty „obrázky“.

 

*související odkaz: „bližší popis Živnostenského dvorce“ >

*související odkaz: “ ‚obývák‘ Živnostenského dvorce“ >

Zanechte komentář



Vytvořil Laskavý humr ©   2019