Již jsem zmínil, že Edmund Husserl, když uváděl "svůj" fenomén, tak mu předsunul (abychom ho získali) těžko uchopitelné procedury. První a snad nejdůležitější je "epoché", tedy "zdržení se úsudku" ohledně jakéhokoliv "bytí", co jakoby jest "za" ním, tedy "za" nějakým "vjemem", "zážitkem". "Zážitek" byl takto "dán do závorky" a stalo se tak zcela irelevantním, zda "za" ním (tedy "za" slavným "vědomím") cokoliv jest či není. Ono veleslavné "vědomí" (nad kterým se dumalo dobově i až bohužel dodnes) se tak stalo obrazně "čistým" ... tedy se vším svým "obsahem" k nalézání, tedy i k popisu, i k výkladu.
@Tetrapylon /Součtveří @Úvod @Dokončení
Zde si ale nerozprávíme nad tím, zda je cosi takového možným-proveditelným, a už vůbec, zda je cokoliv takového vykazatelným ... k tomu byla napsána halda knih – mým míněním je, že nic takového vykazatelně provést nelze, neb toho ani není potřeba.
Proč tuto věc k j.K "Sloupům" zmiňuji je to, že jakákoliv řekněme "projekční" práce vyžaduje jakous inspirativní říkáme: "představu", která musí být v abstrakci relativně celistvou, i když takto (jako takové neurčité "abstraktum") vlastně "prázdnou". Taková "prázdná představa" pak jednoho "vede" k vlastnínu "vyplnění" v postupné (říkám "iterační", řekněme "opakovací") konkretizaci, jež nutně končí až(!) v možné realizaci – potud se nacházíme právě a jen v poli jakés "fikce". Oh ano, je to spousta práce, práce nutkavé a neodbytné, často zdánlivě nekonečně "vleklé" ... to té, které obvykle říkáme: "duševní", neb se tradičně řečeno odehrává jakoby jen "v duši", i když i ony "fyzické" komponenty jsou přítomnými a nutnými ... což je obor od oboru rozličným. Techničtější obory jsou na tom (v oné konkretizační "iteraci" :) lépe, pokud tedy zrovna nejde o cosi vskutku nového, kdy ona konkretizace čeká na ty, kteří dostanou na starost to, čemu říkáme: "prototypizace" ... a tedy tvorbu více-méně objeveného postupu, se kterým se pak dá snadněji-"sériověji" pracovat. Ale architektura má tu smůlu, že vždy je "nová", byť ve významu "jiná", ne vždy ve smyslu "to tu ještě nebylo" ... a takto vždy mezně konkrétní. Maminka j.K říká, že architektura je moc těžká a že si snad měla zvolit jiný obor, že by se jí žilo lépe. Má pravdu, maminka ... ale věci se mají tak, že ony "obory" si spíše vybírají člověka, než by tomu bylo opačně.
Ale nic se nejí tak horké, jak bylo uvařeno.
Jsem toho mínění, že v architektuře řekněme "soukromé" je věc usnadněna nároky a požadavky klienta, kterým se architekt musí (měl by) "de lege artis" ve své tvořivosti klientovi přizpůsobit. Horší je však v podoboru architektury "veřejné" neb klient je takto opětovně jakosi neurčitý a nárokuje (si) opětovně neurčitě. V tomto suboboru je nezbytnou důsledná interpetace, důsledný výklad, a to položený tak, aby byla oné neurčité "veřejnosti" vcelku jasně (téměř tradičně) srozumitelným. S jedním či pár klienty se jeden nakonec nějako domluví, i když to nemusí být snadným, ale domluvit se s jakous "veřejností" se zdá téměř nemožným. Tož zde se člověk musí spolehnout na "veřejnost" takříkajíc "odbornou", což by mělo být ideáně bez potíží, že ano? Obvzláště u nás. :)
Na slovo vzatý odborník pak má k dispozici nejen zamýšlený-míněný "vzhled" (tak či onak zpracovaný), takže může sdílet i j.K zmíněnou "fascinaci" (zde již zpracovanou), technické okolnosti i náležitou interpretaci – náležitou tak, že vše se sebou "ladí", že vše odpovídá a opírá se navzájem. Odborník pak může věc ryze odborně posoudit, a pak hodit v plen "veřejnému lidu" tak, aby i ten mohl být spokojen a uspokojen. Nojo ... ale milá j.K v oné době, kdy práci předkládala, žádnou interpretaci připravenu neměla – to mohu potvrdit a dosvědčit, byl jsem u toho. :) O to více mne pak překvapila reakce dotyčného učitele, pana Kroupy, kterého jsem znal jen ze studentských historek a sotva letmo od zahlédnutí, protože kdyby to omylem mělo být na mně, tak bych milou j.K za její lehce přidrzlé "vysvětlování" asi "vyhodil". Pokud si odmyslím všechny možné i nemožné vedlejší motivy, tak před panem Kroupou jako učitelem klobouk dolů. No, učitel musí být tolerantní a trpělivý – asi bych neměl učitelské vlohy. :)
*
Ale raději zpět k věci. Vlastně už tehdy, když mi záměr se "Sloupy" byl odhalen, tak jsem si říkal: "Do háje, jak to 'zdůvodní'? ... jak to vyloží?" Samozřejmě, že mě hnedka napadaly všelijaké interpretace, všechny možné (obligátní) námitky (dezinterpretace) jak j.K kolegů-spolustudentů i všechnožných laiků, tak i jistě ctěného učitele, ale rýpat se mi v tom nechtělo. Tehdá jsme se ještě moc neznali, tak jsem si to "shrnul" jednoduše: "Hyn se ukáže, jak se s tím děvče popasuje ... neb si vymyslelo docela kládu." Jak to dopadlo, víme ... a musím konstatovat, že mě to téměř okouzlilo. Hlavu měla téměř prázdnou (tedy samozřejmě kromě těch matematikých inštrumentů, betonu, všelikých zdiv a konstrukcí, kterým zase skoro vůbec nerozumím já, a v mém případě se nic moc v daném ohledu nezlepšilo :), ale na svém "snění" si fakt suše trvá a nehodlá ustupovat, i kdyby jí to mělo ukousnout nohu. Milé, i když lehce sebedestruktivní.
"Sloupy" tak šly jakoby k ledu, respektive pokud je j.K chtěla (pokud jsme chtěli) nějako dotáhnout, tak si onen "polotovar" musí odpovídavě dodělat - najít své snové fascinaci adevátní výklad, aby mohla věc v jednom "balíku" (jak by tomu snad mělo být) jakkoli prezentována. Tak (vlastně) nastala ta "vleklá" práce složená v chumlu všelikého debatování, dohadování, čtení v podobě oné interpretace ... a nutně i spolu-interpretace, protože ta je vždy efektivnější, obvzláště pokud je "trans-cross-oborová", neb zde hraje své jakás konvergence v možném "potvrzení"-výkazu a v tomtéž nehrozí oborový "autismus" ... tedy "fachidiocie" a "rutinérství", což dnes "vládne" snad až příliš často.
Nakonec tedy dospěla k tomu, že se ocitala v docela "extrémní" podobě tématu "veřejného prostoru" (přesněji "veřejného místa"). A to tak, že v zasadě pestře "posvátné" místo nejen pro Pražany, ale i pro všechny Čechy, ba i Moravany, by asi opětovně měla jakýms způsobem "znovu-uzavřít", ale pokud možno odpovídajícím způsobem. Naše náměstí bylo za minulé století dosti zasaženo, takže téměř přestalo žít ... zmrtvělo. Co za to může? Politické zvraty, "Němci", válka, tihle "komunisté", všelicí "modernisté" a jejich "pudy mimo čas a prostor", až to završila a završuje ona proklínaná "komerce" všeho druhu a barevnosti. Je tento tok času jakýms "osudem"? Hmm, asi jo. A netýká se to jen Staroměstského náměstí, nejenom Prahy, ale v zásadě všech měst a všech míst. Co naděláme. "Dříve", tedy i za těch "komunistů", jsem "do Prahy" chodil (i Pražáci chodí do Prahy, i když v Praze bydlí :) vcelku pravidelně a často ... ale od konce devadesátých let minulého století to řídne a řídne, a dnes "tam" raději nechodit ... není proč, jen když jeden opravdu reálně(!) musí.
Ona "veřejná místa" se bránit musí, i staří Řekové a Římané o ně pečovali, evropské křesťanské "veřejno" se chránilo ... a dokud byla osvícenská ("měšťanská") kulturnost plně živou, tak i ta se ve své živosti ochraňovala docela implicite, i když se ve svých akutnějšich počátcích pokoušela "pro lid" napodobovat křesťanskou ritualitu - "Příroda" jako "Nejvyšší Bytost". Proč tomu takto "vždy" bylo? Jednoduše proto, že ona realita byla vždy ... sice menší, méně vlezlá, ale byla. Pro současně reálně (ještě přesněji: civilizačně) aktivní jednotlivce a jejich skupinky je "veřejné" jakous externalitou, kterou je třeba náležitě zužitkovat. Ve starém Římě si movitější chytráci troufali zapalovat celé čtvrti, aby měli ve městě výnosné pozemky pro, jak jinak, soukromé zahrady ba paláce ... město Řím mělo čilý trh s nemovitostmi. :) Vypráví se, že takových věcí se dopouštěli i samotní císaři, třebas to, že zde je důvod, proč dal Nero zapálit město - moc tomu nevěřím, ale z kontextu to možným je. Takové záležitosti vznikají stále, tedy za podobných podmínek "vždy" - občanstvu je cosi "zvykem", jest mu to tedy "správným", tedy zvykově kulturním, a tedy legitimním. Toho se v příhodné situaci chopili zástupci občanstva a tak či onak věc předložili senátu, ten mohl věc (causa) uznat legitimní oficiálněji, a tak ji následně proměnit v zákon, učinit ji součástí legality. Ti občané, kterým se to nelíbilo, pak museli tentýž zákon "překročit", pokud jim to za to stálo. Zde končí všechny tu a tam oblíbené bajky o "obecní pastvě", kterou jakýs vykuk jen vypásl, ale jinak se o ní nestaral ... a na spoluobčany dělal dlouhý nos, jakože on je vskutku chytrý, a oni hlupáci. Míním, že by cosi takového v krapet přirozenější (a v důsledku tak či onak kulturnější) obci udělal jen jednou ... pak by dostal do nosu ne jen od rychtáře, ale i od ostatních sedláků a chasníků. No, věc je stále "složitějši" a "složitější", i v tom starém Římě to v principátu těžko platilo (i když i ten Nero si nemohl stavět, jak chtěl - on totiž římský občan nebyl žádná "nicka", i kdydy neměl ani ždibec oné "občanské" půdy, o které se j.K zmínila, tak určitě měl právo(!) tuto půdu vlastnit, které bylo také směnitelné ... odtud onen římský "plebs"), a dnes se ono svrchovaně evropské napětí mezi legitimitou a legalitou docela rozpouští a oba konce se slévají. Evropská kulturnost je zdá se u svého konce, co se dá dělat.
*
j.K se řečnicky dotazuje: "... (s) čím je dnes vůbec svázán takový ´občan´?", a odpovídá si: "No, asi ničím." - dílem se s ní mohu souhlasit a dílem však ne. Realistickým ba civilizačním právem (cosi, co z reálně-civilizačního "odráží" a fixuje právo) je svázán právě a jen tím, že má právo vlastnit peníze (od dvou korun na rohlík, až po kapitál na stavbu jaderné elektrárny :) ... podobně jako občan římský mohl (dle práva) vlastnit římskou "občanskou" půdu. Tedy ono naše milé novověké a moderní "tržní hospodářství" starobylé antické občanství dočista vyprázdnilo, ztratilo svůj starobylý význam, který tak či onak přetrval středověk. V tomto tedy má j.K pravdu, ale na druhé straně nikoliv. Novověké a moderní občanství se "přepnulo" do universalitické kulturní "roviny", která legitimizovala ona "nezadatelná" občanská (ba rovnou "lidská", když jsme v tom univesalisnu :) práva, na čemž má vývojově lví podíl evropské (spíše západoeropské, se vší úctou k jiným variantám) křesťanství. Novověké a moderní občanství (v zásadě od svého počátku) je úzce spojeno s určitým avšak širokým kulturním rámcem, který se ve svém spektru sice proměňoval úměrně tomu, na co musel reagovat, ale v zásadě musel takříkajíc "držet tvar" ... tedy nepřekročit hranice, za které nebylo možným jít. "Být občanem" znamenalo být "v" tomto rámci, být k němu nějak-jakkoliv "vztažen" bez ohledu na další, protože být "mimo" znamenalo kulturně vzato nebýt ... být "po smrti". Hleďme, bydlení jako "fragment" bytí, tentokrát ve verzi společenské-kulturní, ve zvláštní specifické-konkrétní kulturní identitě, která ovšem musí být (nějako) spolu-stvořena ... jinak samozřejmě není.
Příbuzné zadání "řešili" svého času postmodernisté: "Zdroj legitimity, naše novověká a moderní evropská kulturnost se sype jako hrad z písku. Je třeba přemýšlet, co s tím." Neuspěli, co dělat ... to jistě právě a i v oblasti ryze odborné ba teoretické, viz pan Léon Krier. V oblasti "praktické" bohužel převažují (alespoň u nás :) všelicí povídalové, velmi bohužel - jistě, tihle rutinéři "vydělají" (... zase jen velmi zřídka, to je "ekonomická zákonitost" :). Tak se s oborem musí trablit takoví, jako třebas my ... co se dá dělat. No, snad jen něco dělat v modu slavné masarykovské "drobné práce", to až téměř k úplnému odkrvení, ono "nebát se a nekrást" (a nenechat se okrádat) je pak implicitním ... jak ryze a pěkně "české". :)
Tedy j.K se "líbí" ono "místo v místě", které je tak pateticky vymezeno "uvnitř" onoho "komerčního zmaru" ("Pragueland" :). Nikoliv tak, že by do něj nepřečnívalo. Kdepak, toto místo má být pateticky, téměř megaliticky-hrubě, vymezeno, ale svým "obsahem" může přetékat "vně" - to vstříc i té "komerci". Připomělo mi to Heideggerův pozdnější textík "Věc", onen jeho "džbán", "hostinné nalévání" a "součtveří" (což vzpomíná i mnou jinde vzpomínaný Christian Norberg-Schulz, nakonec i na j.K to působí zábavně) ... tedy ono "prázdno", které může jímat a podržet a "vytváří" tak "podstatu" džbánu. Onen "džbán" našeho "součtveří" by tak mohli jímat a "hostinně" nalévat lidem kolem - ostatním občanům, hostím, turistům tak, že náměstí může dostat svůj živý "bod", a i ta "komerce" by z toho něco měla. V "mezisloupí" se přeci může odehrávat cokoliv ... soutěž piv, provazolezci, divadlo Nó japonských hostí (doporučuji z tohoto kulturního kotlíku tanec Butó :), fotbalový zápas na opravdu velkoplošné obrazovce, setkání libovolné politické strany, dixilandová kapela, vánoční trh stejně, jako se tu mohou prohánět lidi na kolečkových bruslích ...
... "Teatro Mundi" velmi pozdně moderního občana (a pro něj) ... "Občan sobě" - vskutku, lepší takové "živé" místo, než konzervované "mrtvo" jako posledních přes-padesát let. j.K naznačovala cosi jako "chrám", "chrám liberálního občanství" - jsem znatelně pesimističtější, spíš cosi jako památník, což si místo jistě zaslouží. Památník mezi památníky, ale snad ve své strohosti a prostotě pestrý a veselý.
Krapet "plakátově" kvazi-postmoderní, že? Možná ... ale hlavně, že je "sranda". Jak by ne, nic vážného, žádné obavy ... prosím pěkně. Všechno je v pohodě, jak má být ... však jde jenom a jen o "fikci". :)
