Píšťala píská …

V životě se jednomu „nepoštěstí“ mnoho toho vyhrát … ani mně ne, a přesto jsem na jeden svůj takový „úspěch“ (úspěšně) zapomněla, zasunula jsem ho, zahodila, nechala uplavat, jak se tak říká, asi proto, že dneska bych už to (dům) udělala jinak, úplně jinak …

 

A tak si tak sedím na návštěvě, usosávám ze skleničky a povídám, co mi hlava dovolí, přemílám vzpomínky a minulostní zážitky a najednou mi bleskla hlavou vzpomínka vzpomínky na vzpomínku … vždyť já jsem vlastně vyhrála cenu fakulty architektury na ČVUT v roce nějakém, už nevím jakém. Říkala jsem Ti to? (Povídám.) Ne, neříkala. (Zazní odpověď.) Hm … to je divné, vždyť už jsem (Ti) toho pověděla, nebo spíš vyžvanila tolik … ale asi pořád ne dost … :-)

 

Byl to „Salon krásy“ přes několik pater ve Štupartské, kousek za Týnským chrámem na malém pozemečku vížka. Už ani nevím, jak jsem k tomu místu vůbec přišla, jen tuším, že v zadání atelieru na ten-onen semestr to nebylo, že jsme si je museli najít sami … fakt netuším … jen mám takový dojem, že to byl jeden z letmých pošťouchů mého bývalého přítele, když jsme tak jednou šli Prahou.

Je to moderní, je to minimalistické (prý), je to kov, sklo a kolečka … Je to „dům ne-dům“, i když si DNES dokážu před-stavit, že by v tom klidně „krása“ „bydlet“ mohla, a jistě by někdo mohl i říci, že je to skvělé, vynikající a tak, a mohlo by se to třeba i „líbit“. A „ono se to“ skutečně jednou „líbilo“, když to vyhrálo. No, proč ne, že jo, proti gustu, žádný dišputát. :-) …

Dům měl navíc uvnitř (a ještě pořád asi má :-) „důmyslný ne-řád“ ustupujících podlah/stropů propojených drobnými schodišťátky, aby prostor byl vzdušnější, volnější, aby měly hlavy sdostatek místa nad … a patra vnějškově sdružena po dvou do jednoho okna, do jedné výlohy, do jednoho článku krutu skrutu … ach! … poezie … ;-)

 

Vzpomínám si, že se mi tehdy líbila před-stava/myšlenka kadeřnictví do výšky … česání a čechrání hlav ve výlohách … odrazy ve skle … vlající bílé závěsy … a vůbec všechna ta navoněná (ne)viditelná krása v průhledech, v kroutivém momentu velkých okenních tabulí vepředu, s jediným schodištěm (s výtahem) vzadu, fotivým ateliérem nahoře a saunou s masážemi vespod.

 

 

Tak mě napadá, co to vlastně vůbec je ta … „krása“? No, takhlenc řečeno, je to trošku abstraktním, viďte, raději tedy snad – když jsme těmi lidmi a mluvíme o salonu krásy – jak „vypadá“ nebo jaká/ý je opravdu krásná žena nebo krásný muž? Hm, trochu složité otázky, pro tuto moji („krásnou“) krátkou vzpomínku, s krásou si lámali hlavu už Staří Řekové, kořenní metafyzici, a to byli nějací fištróni panečku, před (teď už) tisíci lety a těžko říct, jestli na něco přišli, neb jest to jistě „věc“ složitá … ;-)

Co jsem se jentak letmo dočetla o kráse, složím teď na jednu hromadu, a třeba z toho něco bude. … „Krása není než počátek hrůzy.“ (Rilke) či že „… krásní lidé zraňují i zdálky.“ (Sokrates) nebo taky „Krásná dívka, to je krása.“ (Platon) nebo „… existuje něco, co dělá krásné lidi krásnými.“ (Platon) a ještě „I nejkrásnější opice je ošklivá, když ji srovnáme s lidským ...“  „… co se hodí, je krásnější, než-li co se nehodí … Myslíš, Hippio, že krása je to, co se hodí?“  „… hledáme takovou krásu, která se nikdy, nikde a nikomu nebude jevit jako ošklivá.“  „Myslíš, že není možné, aby se věci skutečně krásné nejevily jako krásné, když je v nich to, co je činí krásnými?“ (Platon) a nakonec sladkost – „Co je krásné, není snadné.“ (řecké přísloví) … a to asi věru není, jak můžete číst, ale to se vracíme zas na začátek. ;-* No není to krásné? :-D

 

Tak to vidíte, kupa citátů o kráse, ale nikde nic, co bychom považovali všichni za platné, a přece každý z nás aspoň občas (třeba i jen jednou za život, kdo ví) někde hodně hodně vzadu, někde mezi zátylkem a vzduchem, tuší, co/kdo je krásná-ý-é a dokážeme to někdy, v určitých situacích, říct. ;-) Proč? Třeba prostě jen tak, od radosti, od štěstí, v němém úžasu, v setkání se s „individualitou“, v setkání se … ;-)

A co setkání se s krásným domem? Je tenhlecten dům, tenhle „Salon krásy“ přes několik pater, krásným? No … to nedokážu říct … protože je to pro mně vlastně nepodstatným. Je to příliš nepřesné, než abych to mohla takhle vypustit. Asi bych spíš řekla, že tento dům jest ne-tradičním (mírně řečeno :-), tedy postrádajícím jakoukoliv návaznost na cokoliv, na naše předky, na nás, na okolí … ; je vykořeněnej, je jakoby právě spadl odněkud z neznáma, z kosmu, z vesmíru nebo odkud chcete, a proto jsem jej někde v úvodu nazvala „domem ne-domem“. Nenese žádné „klasické“ znaky domu, a proto možná (jak nad tím tak přemýšlím) … když je krása tak neuchopitelná, mohla by tam s přehledem „bydlet“, protože co jiného, než ona, by mohl mít „nárok“ bydlet v domě, který vypadá, jako „odněkud jinud“ … jako by právě „spadl z Marsu“ a k tomu mu hrají flašinetáři z Pluta … ? :-)

 

A nakonec Michelangelo („klasik“ :-), zas … ale nedá se jinak, trefilo mě to přímo doprostřed čela. Hezký den všem.

(Michelangelo Buonarotti „Luk“)

Zanechte komentář



Vytvořil Laskavý humr ©   2019