Píšťala píská …

V životě se jednomu „nepoštěstí“ mnoho toho vyhrát … ani mně ne, a přesto jsem na jeden svůj takový „úspěch“ (úspěšně) zapomněla, zasunula jsem ho, zahodila, nechala uplavat, jak se tak říká … asi proto, že dneska bych už to (dům) udělala jinak, úplně jinak …

 

A tak si tak sedím na návštěvě, usosávám ze skleničky a povídám, co mi hlava dovolí, přemílám vzpomínky a minulostní zážitky a najednou mi bleskla hlavou vzpomínka vzpomínky na vzpomínku … vždyť já jsem vlastně vyhrála cenu fakulty architektury na ČVUT v roce nějakém, už nevím jakém. Říkala jsem Ti to? (Povídám.) Ne, neříkala. (Zazní odpověď.) Hm … to je divné, vždyť už jsem (Ti) toho pověděla, nebo spíš vyžvanila tolik … ale asi pořád ne dost … :-)

 

Byl to „Salon krásy“ přes několik pater ve Štupartské, kousek za Týnským chrámem na malém pozemečku vížka. Už ani nevím, jak jsem k tomu místu vůbec přišla, jen tuším, že v zadání atelieru na ten-onen semestr to nebylo, že jsme si je museli najít sami … fakt netuším … jen mám takový dojem, že to byl jeden z letmých pošťouchů mého bývalého přítele, když jsme tak jednou šli Prahou.

Je to moderní, je to minimalistické (prý), je to kov, sklo a kolečka … Je to „dům ne-dům“, i když si DNES dokážu před-stavit, že by v tom klidně „krása“ „bydlet“ mohla, a jistě by někdo mohl i říci, že je to skvělé, vynikající a tak, a mohlo by se to třeba i „líbit“. A „ono se to“ skutečně jednou „líbilo“, když to vyhrálo. No, proč ne, že jo, proti gustu, žádný dišputát. :-) …

Dům měl navíc uvnitř (a ještě pořád asi má :-) „důmyslný ne-řád“ ustupujících podlah/stropů propojených drobnými schodišťátky, aby prostor byl vzdušnější, volnější, aby měly hlavy sdostatek místa nad … a patra vnějškově sdružena po dvou do jednoho okna, do jedné výlohy, do jednoho článku krutu skrutu … ach! … poezie … ;-)

 

Vzpomínám si, že se mi tehdy líbila před-stava/myšlenka kadeřnictví do výšky … česání a čechrání hlav ve výlohách … odrazy ve skle … vlající bílé závěsy … a vůbec všechna ta navoněná (ne)viditelná krása v průhledech, v kroutivém momentu velkých okenních tabulí vepředu, s jediným schodištěm (s výtahem) vzadu, fotivým ateliérem nahoře a saunou s masážemi vespod.

 

 

Tak mě napadá, co to vlastně vůbec je ta … „krása“? No, takhlenc řečeno, je to trošku abstraktním, viďte, raději tedy snad – když jsme těmi lidmi a mluvíme o salonu krásy – jak „vypadá“ nebo jaká/ý je opravdu krásná žena nebo krásný muž? Hm, trochu složité otázky, pro tuto moji („krásnou“) krátkou vzpomínku. S krásou si lámali hlavu už Staří Řekové, kořenní metafyzici, a to byli nějací fištróni panečku, před (teď už) tisíci lety a těžko říct, jestli na něco přišli, neb jest to jistě „věc“ složitá … ;-)

Co jsem se jentak letmo dočetla o kráse, složím teď na jednu hromadu, a třeba z toho něco bude. … „Krása není než počátek hrůzy.“ (Rilke) či že „… krásní lidé zraňují i zdálky.“ (Sokrates) nebo taky „Krásná dívka, to je krása.“ (Platon) nebo „… existuje něco, co dělá krásné lidi krásnými.“ (Platon) a ještě „I nejkrásnější opice je ošklivá, když ji srovnáme s lidským ...“  „… co se hodí, je krásnější, než-li co se nehodí … Myslíš, Hippio, že krása je to, co se hodí?“  „… hledáme takovou krásu, která se nikdy, nikde a nikomu nebude jevit jako ošklivá.“  „Myslíš, že není možné, aby se věci skutečně krásné nejevily jako krásné, když je v nich to, co je činí krásnými?“ (Platon) a nakonec sladkost – „Co je krásné, není snadné.“ (řecké přísloví) … a to asi věru není, jak můžete číst, ale to se vracíme zas na začátek. ;-* No není to krásné? :-D

 

Tak to vidíte, kupa citátů o kráse, ale nikde nic, co bychom považovali všichni za platné, a přece každý z nás aspoň občas (třeba i jen jednou za život, kdo ví) někde hodně hodně vzadu, někde mezi zátylkem a vzduchem, tuší, co/kdo je krásná-ý-é a dokážeme to někdy, v určitých situacích, říct. ;-) Proč? Třeba prostě jen tak, od radosti, od štěstí, v němém úžasu, v setkání se s „individualitou“, v setkání se … ;-)

A co setkání se s krásným domem? Je tenhlecten dům, tenhle „Salon krásy“ přes několik pater, krásným? No … to nedokážu říct … protože je to pro mně vlastně nepodstatným. Je to příliš nepřesné, než abych to mohla takhle vypustit. Asi bych spíš řekla, že tento dům jest ne-tradičním (mírně řečeno :-), tedy postrádajícím jakoukoliv návaznost na cokoliv, na naše předky, na nás, na okolí … ; je vykořeněnej, je jakoby právě spadl odněkud z neznáma, z kosmu, z vesmíru nebo odkud chcete, a proto jsem jej někde v úvodu nazvala „domem ne-domem“. Nenese žádné „klasické“ znaky domu, a proto možná (jak nad tím tak přemýšlím) … když je krása tak neuchopitelná, mohla by tam s přehledem „bydlet“, protože co jiného, než ona, by mohl mít „nárok“ bydlet v domě, který vypadá, jako „odněkud jinud“ … jako by právě „spadl z Marsu“ a k tomu mu hrají flašinetáři z Pluta … ? :-)

 

A nakonec Michelangelo („klasik“ :-), zas … ale nedá se jinak, trefilo mě to přímo doprostřed čela. Hezký den všem.

(Michelangelo Buonarotti „Luk“)

Zanechte komentář



Vytvořil Laskavý humr ©   2019