Je bydlení hra?

16.12.2012

  •  
  •  
  •  
  •  

 

Dle mého naprosto samozřejmě (je to samo-sebou zřejmé) není, i přesto, že takový nesmyslný „mem“ naše milá televize bez zábran, a zdá se bez komentáře, vypouští do „prostoru“ (to je také „mem“) bezelstných hlav našich bližních, kteří pak mohou občas v návalu téže zmatené bezelstnosti vykřikovat radostná hesla typu: „No proč ne!“, „Je to zábava.“, „Jé, to je hezké!“, jak před hlavním vchodem či mezi regály obchodního domu v kostýmu tučňáka.

 

 

Jako architektonický laik se vždy (již druhoplánově, tedy vlastně mimoreflexivně) divím, proč kolegové architekti takový „tetický“ výkřik nepodrobí někde-kdekoliv stejně důrazné a zřetelně formulované kritice, aby se jeden nešťastník k nim mohl pasivně připojit, a tedy jejich kritiku užít jako vyjádření svých vlastních laických, a tedy zmatených, mínění. No, nepodrobí, a když tak asi nedostatečně důrazně, takže se to k nešťastníkovi laikovi nedostane – laik přece nečte odborná periodika a na všelijaké schůzky v ateliérech ani domů ho určitě nezvou a nevezmou, takže chudák laik je dočista bezbranným a musí papat, co mu položí na stůl, chtě nechtě a je to.

 

Bydlení určitě není hra, protože je to jedna z nosných „struktur“ lidské (tedy i jednoho každého) existence. Když napíši „struktura“, tak si proboha nepředstavme nějakou pospojovanou hromadu nosníků, izolací, výplní, krytin, dekorací a dalších podobných věcí, které dohromady dávají to, aby to bylo funkční ba pěkné, ba aby se uživateli zdálo rovnou „krásné“, to pokud jde o „osvíceného klienta“, což znamená, že se to „krásné“ zdá i architektovi či odvážnému designérovi (architekti jsou dnes odvážní všichni, patří to zdá se k nutnosti profese). Copak je lidská existence (tedy jednodušeji „bytí“) nějakou „hrou“? No, má existence tedy určitě nijakou hrou určitě není, i když tu a tam do ní ledajaká hra patří a ledacos se zde, v určité situaci, jakous hrou stát může, i když jí není. To jako byste řekli: „Výchova je hra!“ nebo „Porod je hra!“, což jsou jistě nedozírně významné události a děje (analogicky bydlení, o němž je zde řeč) lidského života (patřící do struktury naší existence), jen proto, že se lze něco naučit hrou anebo rodičce v ději porodu připadlo cosi zábavným ba legračním, i když na úspěšném porodu je jistě mnoho radostného – i to se mi přihodilo, tedy to, že mi jedna bližší žena vyprávěla, jak těsně před příchodem potomka křičela smíchy, a já v lehkém strnutí kroutil hlavou … nojo, ti chlapi, jsou to měkkoty. Říkávalo se, že co je akcidentálním (případným), tak to není substanciálním (podstatným) – i když bydlení někdy v nějaké situaci může být případně i hrou, tak nijakou hrou není.

 

Někdo si může pochopitelně říci: „Jejdanáčku, není ten chlap nějaký upjatý? On neví, že je to jenom takové snadno srozumitelné komerční žvatlání?“ … ále ne, jsem sice blázen, že se tu s mladou paní j.K jako onen nešťastný laik přičiňuji tento bezesporu nadějný web, ale upjatý jelimánek asi nebudu – ať si „komerčně žvatlá“, kdo chce co chce, ale každá slaboduchost by měla mít ve slušné společnosti své meze. Vypusťme tedy do světa jiný „mem“, jinačí tezi:

 

… bydlení není žádnou hrou, bydlení je zpravidla záležitostí více než vážnou.

 


> *související odkaz: „Je architektura drahá zbytečnost?“


> *související odkaz: „Je architektura krásná“ >


 

> magazine           

> stavby           

domů

 



  •  
  •  
  •  
  •  

Štítky: , ,

2 komentáře

  1. jana napsal:

    … jakkoli souhlasim, jistou hravost bych ve vselikem lidskem pocinani ocenila. Ono taky neni hra jako hra, ze… Nemluvim zde o „hrach“ napr. typu jednorukeho bandity. Existuji i hry jaksi kultivovane, „ucici“, nebo trosku lepe „neco“ prinasejici… Prilisna vaznost, dle meho nazoru, skodi. Zivot, svet a vubec by si zaslouzil odlehcit, to pak i napady snaze tanou. Hrejme si, ale mysleme u toho take na to s cim (nedej Boze kym) si hrajeme a o co jde, ci nejde…

  2. j.K napsal:

    Ano, to, co míníš, Jano, se s článkem a jeho významy nijak nevylučuje. Do našeho života hra patří a těžko ji jakkoliv vylučovat, jen by všechno mělo mít tak nějak svůj čas, když si hrajeme – hrajme si, když pracujeme … pracujme a třeba i „hravě“, ale to neznamená, že to JE hra. Když někdo říká, že něco je (jen) hra, pak to nemusí mít vážného výsledku a celkem je tedy jedno, jak co dopadne … uff. A pak jednomu v tom, že to je jen taková hra, třeba nezaplatí, dotaženo do důsledku. :-) Vždyť to byla jen taková hra … ;-)

    Ano, odlehčení, ano, beru … ale hraní ne, hra je součástí odpočinku, máme volnou mysl, nic nemusí být skutečným a přesto se můžeme tak pěkně vcítit se do hrdiny, kterého představujeme. :-) … proto: pracujme hravě, ale když pracujeme, nehrajme si, neb lidský život není na/ke hraní …

Komentář

před odesláním komentáře vypočtěte *