Je architektura drahá zbytečnost?

Často narazíme na tu vyslovená, avšak častěji nevyslovená, jen vědomě či nevědomě projevovaná mínění (to jistě z toho, jak se dotyční v rozličných „užších“ situacích chovají), že architektura je drahá zbytečnost, která je pro „obyčejného“ člověka doslova k ničemu. Že tedy běží jen o jakýs vnější vnucený (všelikými „úřady“) nárok, aby byl vypracován „papírový“ projekt (vezmi kde vezmi), se kterým „se pak“ stane to či ono, jak si to stavebník zašudlí – a u nás jsme na šudlení odborníci na slovo vzatí, ba být skvělý šudlič sluje ctností, za kterou jednoho všichni poplácají v hospodě na rameno. Na jedné straně, dokonce z většiny „stran“, se našemu „obyčejnému“ (tedy nikoliv „neomezenými“ prostředky disponujícímu) stavebníku nelze divit. Onen „obyčejný“ stavebník dá totiž sotva tak dohromady na realizaci domu, to s tím, aby vyhověl zálibám, sklonům a spádům celé rodiny, a ještě se k tomu zadluží po kotníky nebo po uši na celá desetiletí … a ještě, aby platil za nějaký projekt, když místo něj může být třeba trochu lepší podlaha nebo koupelna, jak si manželka přála.

 

Je tomu tak? Oh ano, abychom byli spravedliví, tak jsou takoví, kteří se těmto predestinujícím míněním a jimi spolu-produkovaným zlomkem trhu tak či onak přizpůsobují. Možná je v tom i navyklý způsob určení ceny projektu v daných fázích – opravdu, rozlišujme projekt a realizaci, jsou to dvě odlišné věci pro celý děj a všechny strany významné, i když pro různé různě – tedy procentní hodnotou z koncové ceny realizace. Je to dle mého podivné, pokud se vskutku dodržuje, ocenění projektu, neb určení ceny projektu dle koncových realizačních nákladů za kubický metr, pokud nemá architekta přímo navádět prostým slovem „nešetřit“ již ve svém projektu. Odtud tedy mohou mít někteří klienti-stavebnící oprávněnou nedůvěru v architekty a architekturu jako takovou, i když ji pod reálnými tlaky často obalují do snad až příliš příkrých pocitů a mínění.

 

Dle mého rozhodně hodnotu architektury i jako cenu (tedy vyjádřeno v penězích) určuje právě a z hlediska klienta-stavebníka cena (koncové náklady) realizace, a to v nepřímé úměře. Ocenění projektu přímo úměrně k realizačním nákladům dle mého nemá smyslu, protože realizační náklady nemají k architektově práci nijaký vztah, respektive jde o vztah inverzní. Architektova práce (a tedy i její produkt) dle mého jest „kvalitativní“, tedy vyniká (měla by vynikat) specifickou-konkrétní kvalitou, a nikoliv nějakými „objemovými náklady“ něčeho docela odlišného, tedy nákladů realizace realizovaného domu – cena architektova produktu a „výrobní“ cena koncového domu jsou tak pochopitelně dvě zcela odlišné záležitosti. Východiskem ceny projektu by dle mého měla být konkrétní složitost projektu dle dohody, neb to prvně určuje kolik času a jak nad věcí architekt stráví, to úměrně všemu dalšímu, co se jakkoliv nedá ani časem, ani nijakou „časovou sazbou“ vyjádřit. A čím je, se zápočtem předchozího, předpokládaná realizační cena nižší, tím by pak měla být cena projektu (tedy opravdu velmi „hrubý“ honorář architekta) vyšší, což prostým způsobem ukazuje na to, jak je architektova práce (její výsledek) kvalitní, tedy vskutku „promyšlená“ bez jakýchkoliv bezúčelných extravagancí a nesmyslů.

 

Jistě, záleží na tom, proč (vzhledem k jakému účelu) je projekt vytvářen … a pak následně a důsledkem pro jaký segment trhu.

 

Pokud klient stojí o všelijaké fantazijní extravagance, „moderní“ či spíše módní nesmysly (předmětnosti, které nedávají žádný smysl) a frivolní chaotičnosti (podmětně „hra“ libovolných „nápadů“), pak má široce (i u nás :) otevřený trh, o kterém lze již jen z tíží říci, že by byl pestrý (téměř všichni dělají to samé, čest byť jen dílčím výjimkám), ale je mu zcela k dispozici s tím, že klient „na to má“ a že tento segment trhu je jistě do důsledku, tedy do realizační fáze, často velmi drahý. Dostane tak sice nepříliš rozlišitelný „vzorek“ z chaosu, který má s architekturou, dle mého, jen pramálo společného, avšak pokud zde jsou jiné priority, tak se proti tomu nedá nic namítat – snad jen na zcela akademické úrovni, jež se ovšem tohoto segmentu příliš nedotýká.

 

Sleduje-li ovšem klient ono příslovečné „cosi více“, tedy nepotřebuje kupříkladu „alespoň kousek“ groteskního „skleněného“ zábradlí v interieru principiálně zamýšleném a vytvářeném v dominanci dřeva, to jenom proto, že je právě teď „moderní“ (rozumějme chaoticky nesmyslně módní a v průmyslových prefabrikátech tlačené na příslušný trh), pak může jistě „ušetřit“ – tedy sledovat skutečnou architekturu, protože ta nic obdobného nijak nevyžaduje … stačí si najít architekta, který je takové práce a výsledků schopen a jenž mu je tak schopen potřebné zprostředkovat.

Tedy jak jinak: ona skutečná architektura není a nemusí být nijak drahou – architekta jistě je třeba zaplatit, protože ne že nikdo nepracuje zadarmo, nýbrž takto ani pracovat nemůže, však klientovi se oplátkou dostane kvalitního projektu a kvalitní stavby s mezně-dosažitelně nízkou realizační cenou. Architekt se dle mého zcela jistě vyplatí. Dvě mouchy jednou: dobrá architektura a navázání na jednu ze stěžejních „idejí“ architektonické moderny, jak víme, tedy na „demokratizaci architektury“ – pokud ovšem není těch much více. :)

 

*

Opravdu jsem napsal napsal tu hrůzu : „skutečná architektura“ – není to nabubřele velkohubé?

Ale ano jistě, může se to jevit velkohubým, uznávám, ale snad je možným posečkat na náznak vysvětlení. Skutečná architektura jest taková, která aktuálně (… tedy skutečně, v aktu) sleduje nikoliv jakoukoliv „funkci“ (to spolu s „formou“ – nejdříve jde „funkce“, pak za ní směle ale s oporou kráčí „forma“, a tedy i „vzhled“ … a teprve pak se pokorně a se skromností sobě vlastní vláčí architekt :), ani jakékoliv estetické či jen „estetizující“ určení (kupříkladu i estetizované, tedy groteskně převrácené) „funkce“ …

 

„Hleďte, jak je ta rovnice krásná a elegantní! Oh pardon, vy tomu nerozumíte.“ :)

… nýbrž právě a prvně to, co je dle mého mínění hlavní a ústřední prací a předmětem architektury … tedy lidské bydlení v jeho mezní konkrétnosti – tedy v koncích bydlení klienta. Zde není třeba nic nového a nic nákladného – zde již bylo vše „vymyšleno“, neb nikdy „vymýšlet“ ani nebylo potřeba … stačí se dívat a viděné adekvátně popsat a vyložit, od čehož v zásadě architekt jest.

 

Důvod je snadný a evidentní: … lidé, pro které architektura je (což jsou v zásadě všichni!), není z jejich vlastní vůle a zálib, mají totiž bydlení „v sobě“ (to je reference oboru), respektive a přesněji jím sami jsou. „Dělají“ ho oni sami (i když o tom nemusí mít ani tušení), nikoliv nějaký architekt, neb bydlení je „součástí“ jejich bytí, a to konstantní „složkou“. Architekt bydlení nevytváří, to ani nelze a nejde, protože bydlení není nějaká věc (stejně jako není věcí klient, jak by ne) – pouze pro něj vytváří v možnosti otevřené „místo“ a „místa“. Jak klient bydlí, a tedy šířeji řečeno žije, je jen jeho záležitostí = architekt není a nemůže být pán Bůh i jeho kněz v jednom balení. Ale k tomu se možná ještě někdy vrátíme.

 

Méně znamená někdy více – dle mého to pro architekturu znamená nejméně desetkrát kolik.

 

*související odkaz: „Je bydlení hra?“ >

Zanechte komentář



Vytvořil Laskavý humr ©   2019