„Jádro pudla“ – identita(?)

9.7.2013

  •  
  •  
  •  
  •  

No, není to častokrát nejlepší způsob, neb věci stejně často „jednoduché“ nejsou … ba i když v určitém smyslu jednoduchými jsou, tak právě proto se o nich jednoduše mluvit, jako na potvoru, nedá. Ale mohu říci, že takové nároky někomu, kdo chce cosi sdělit, jdou právě jen k duhu, neb trapně dobově řečeno, mu jsou „výzvou“. Tož se toho pokusím přidržet, beztak už máme ledacos připraveno, tak to musíme náležitě využít. Tedy ono „bydlení .. „an sich“. :)

Běžně (to „tekuté“ – „běžně“ znamená každou chvíli a kus od kusu něco jiného :) míníme „bydlením“ jen hromady a nakupeniny věcí, které obvykle a jakoby k onomu bydlení užíváme (vzhledem k nám tak či onak fungují), takže se nám to nakonec smrskne nejen třebas na ono „Bydlení je hra“, reklamy a vybírání oněch věcí a vyptávání se „Máš už tohle, máš už tamto? Máš na střeše tu fakt novou encefalakoidní krytinu? Že né? … ale to musíš koupit, je fakt super!“ Oh ano, proč ne, i takto tomu lze rozumět, je nám asi jasným proč to takhle může fungovat-nefungovat … ale trabl může být, když to takhle chytí „všechny“ a „všechno“. Ponechejme tedy tyto implicitní výklady tolerantně stranou, o nich řeč není a v zásadě být ani nemusí.

Od Christiana Norberga-Schulze, kterého zde s respektem a vděčně užívám jako „odpich“ (tedy od Martina Heideggera a mnoha dalších) víme, že v jejich výkladu (po našem doplnění = nelze stále jen opisovat :), že lidské bydlení je „fragmentem“ lidské exitenciality, tedy míněného „souhrnu“ určení lidského bytí, tedy pobytu, tedy jest v jistém ohledu rovněž takovým určením-existenciálem. Christian Norberg-Schulz ovšem také užívá výraz „existenciální opora“ v tom významu, že jde téměř o identickou záležitost, s čím si takto opět dovolím nesouhlasit …

… u jiného autora (myslím u Léona Kriera, ale nejsem si teď jistý) jsem si všiml jiného příbuzného, totiž že architektura (ve svých výstupech) je jakýms „držitelem identity“, což je takto opětovně nedostatečným, není tomu příliš rozumět … ale pokusím se to ve svých silách napravit.

*

Co je vlastně tahle „identita“? Mnozí o tom mluví, jako by to byla houska na krámě, většině je to docela jedno, a většinou dělají dobře. Zpravidla se nám toto zdá jako velmi prosté, všichni jsme měli na základce geometrii, takže jsme všichni něco „konstatovali“ (třebas pravoúhlý trojúhelník :), takže víme, že identickým je to, co má všechny své body „společné“ … nejlépe právě jeden bod – hle, ten je identickým, neb přeci je jeden … to dá přeci rozum. :) No, ale takhle prostě a jednoduše se nám to rozumí a chápe, protože jsme si to tak zařídili … „na světě“ přeci nic takového nenajdeme, takový matematický (geometrický) bod je přec naprostá „inteligibilní“ abstrakce, podmíněná dalšími chumly stejných abstrakcí – jde právě a jen o takový „inteligibilní“ nástroj, který jsme si prostě vymysleli, neb se nám k tomu či onomu hodí. Nic takového „na světě“ není a my přec „na světě“ jsme. Nejsme bod, ani z nijakých bodů nejsme složeni, o což nakonec ani „v“ té geometrii nejde. Ono to s tou identitou lidí, tedy pobytu, bude asi nějak jinak.

Řekl bych, že tomu spíše může být tak, jako (stále metafora, co se dá dělat) je tomu třebas s tím, co učili i malé děti vcelku nedávno, tedy s tím, čemu se říká „průnik množin“. Máme tu v představě ten školní sešit a vidíme (to jsou také fenomény :), že taková „množina“ může být velmi složitý, jak co do kvalit, tak co do mnohosti „prvků“, předmět, takže její „průnik“ může být jak všelijako kvalitativní, tak v tomtéž bohatě intenzivní. Pokud člověka (tedy náš pobyt) poeticky srovnáme s takovou otevřeně bohatou „množinou“, tak dotazovaná identita rovněž nabude takového bohatství – získá otevřené „spektrum“ extenze a intenzity. A stačil k tomu jen „myšlenkový výkon“ odstranění „návyku“, řekněme – z chudé boolean hodnoty máme otevřené pole hodnot. :) „Kdysi“, ale ne zas-až-tak daleko, jsem na jakés docela nahodilé (… už do hospůdek nechodím, proč taky) popíjejícím pokecávání se známými j.K pokusil zábavněji rozrušit krapet ulpívající debatu (řeč přišla na „kulturní identitu“, asi to bylo nějak relevantní) scénkou s tím, že jsem se postavil na chodník (byla to zahrádka) a zeptal se: „Jsem identický s chodníkem?“ No, nechytil jsem se – „binární“ matematická identita zvítězila a nepobavili jsme se … a společnost to vzala příliš intelektuálně … a já si mohl pocucávat smíchovské a nudit se v poklidu dál. :) Takový zjevně ne-navyklý výklad identity přináší své trable, i když jiné odstraňuje … ale je jisté – ke geometrii, matematice ba jejich technickým aplikacím se nehodí, není prostě dostatečně jednoduchý. „Předmět vládne metodě.“ … není radno přenášet metody z předmětu na předmět.

S tím dozajista souvisí, že (nějaká) identita takové složité „množiny“, jako by mohl být náš „pobyt“, by „zde“ měla být „vždy“. Pokud se nám ovšem z nějakého důvodu nelíbí, že taková identita vždy není boolean, tedy „ano/ne“, „true/false“ … tedy buď je, anebo není, což se samozřejmě někomu líbit nemusí – ale kromě toho, že nejsme na módní přehlídce, kde soudy „líbí/nelíbí“ mají svou relevanci, tak v našem kontextu se zaručeně zblázníme, to ze všelikých důvodů a mnohých příčin.

Zde se ale dostáváme do zóny poučení, které nám poskytli naši postfilosofičtí postmodernisté, že identita (to i člověka samého, tedy mě samého i zde čtoucího) není a prostě nemusí, ba nemůže, být nějako jedinou (i proto onen „konec subjektu“), že je mnohá a pestrá, ba dokonce, že si z této „nabídky“ můžeme „vybírat“, dle toho jak se nám hodí, třeba dle toho s kým a kde mluvíme a o co nám běží. No, kolegové to zdá se krapet přehnali, protože od té „jediné“ identity celou záležitost překlopili do žádné identity … tedy ji jednoduše popřeli, vlastně místo „true“ vybrali „false“, a mnozí to také pochopili velkorysým gestem, milé postmodernisty zavrhli banální výtkou, že je to naprostý „zmatek“. Na výkladu identity totiž závisí takové věci, jako je logika … a to je na mnohé opravdu už trochu moc. My (tedy tuhle v textíku já, abych hrál fér hru) do takových mezí nepůjdeme, neb jsme byli poučeni, že takové veletoče lidé prostě nepřekousnou a nevydýchají – pro nás se ony identity dají třídit, roztřídit a „vážit“ právě vzhledem k čemukoliv, co si určíme jako pro nás relevantní, takže i toto pochopíme jako „relativní“, jak se říká, nic „absolutního“.

*

Pokud akceptujeme předešlé, tak můžeme konstatovat, že onu „věčně“ obemílanou potíž s identitou máme vyřízenu – jsme všelijak identičtí, avšak dotazy pokračují, jak a které jsou pro nás relevantní takovým způsobem, že její ztráta ohrožuje naše bytí … tady které z našich identit nás „činí“ tím, co, jak a že jsme … lidmi, tedy i oním pobytem.

Snad si lze vzpomenut na „sféry“ bydlení, o kterých jsme se zde zmínil – je to také „sféra“ našeho bytí, které Christian Norberg-Schulz vcelku nefenomenologicky říká „prostředí“. U Heideggera toto „prostředí“ končí na horizontu světa, což říci lze, protože svět se nám ukazuje právě jen jako horizont … tedy nijako jako nějaký celek jsoucího (toho, co jest). Horizont totiž stále ustupuje, stále se odkrývá a úměrně zakrývá … ze světa prostě nemůžeme jakkoliv „vyskočit“ a prohlédnout si ho („poznat“ ho) „zvenku“. Je to prostě a jednoduše „náš osud“ … jsme koneční a jsme takto na světě. Sny všech metafyzik, lhostejno zda náboženských či filosofických, jsou prosté (a „prosté“ :) obluzovací nesmysly – proč je vyrábíme a reprodukujeme je další věc, která sem přímo nepatří a nemusí patřit. Buďme liberály – ať si každý věří v cestu za obzor a hrnec zlata na konci duhy, jak se mu líbí. :)

I tyto „sféry“ jsou vymezeny našimi identitami, přírodě odpovídá naše identita řekněme „rodová“, kultura a civilizace, tedy realita, je tvořena naší identitou opět řekněme „druhovou“, a ještě hlouběji nalezneme naši identitu řekněmě „individuální“. Všechny tyto identity jsou nám přirozenými – přirozujeme se jim, žijeme v nich, umíráme v nich … a jsme jim neoddělitelnými.

Avšak je zde detekovatelná ještě další diference, která spadá do „vrstvy“ takových, která může spadat do oboru takzvaně „ontologických“. I Martin Heidegger myslel diferenci patřící mezi takové, totiž diferenci „bytí/jsoucno“, jde v mnohém ohledu o tradiční diferenci metafyzickou, neb v zásadě jde o diferenci mezi „světem“ a „za světem“, což je ona chyba lávky. Proč? Neb v obou případech neběží o fenomény, takže se s nimi nelze setkat („na světě“), ukázat si je, vykázat je, popsat a vyložit – natožpak totéž udělat se sevřenou diferencí. Tato diference je prostě a jednoduše metafyzicky transcendentní – ale to jsme již v zásadě pořešili akceptací fenomenologické metody.

Ona diference, která si označení „ontologická“ přeci jenom zaslouží, se ukazuje, tedy jest a je vykazatelnou, je diference mezi tím, co značím „bytost“, a tím, co je značeno „věc“ (pocizom mohu doporučit latinské „res“, neb odtud odvozujeme slovo „realita“). „Bytost“ si definuji jako „bytí v sobě“ a „bytí ze sebe“ a „věc“ jako „bytí z jiného“ a „bytí pro jiné“ – je to krapet „filosofické“, omlouvám se, ale jinak mi to nejde. Člověk je jistě (zatím) bytost, ale jediná taková (zatím jediná, se kterou jsme se setkali), která dělá-vyrábí věci jakožto „bytí pro jiné“ (tedy pro sebe), a tedy v koncích „ze sebe“ jako „příčiny“ (jsou zde i další, jiné bytosti, jak by ne). Dá se říci, vyrábění věcí (ze sebe a jiných bytostí) může být pro člověka dalším existenciálem, že je mu to „souzeno“, neb jde o „vlastnost“-určení jeho bytí, naše bytí „v sobě“ na vytváření věcí bezprostředně závisí. Dalo by se říci, že člověk (pobyt) „je s věcí“, že jde o „bytí s realitou“, „bytím v realitě“. „Ontologickou“ mi přijde, že jde o „poslední“ (zatím „nejvyšší“ – svět je otevřený) diferenci, kterou „uvnitř“(!) jsoucna (na světě) jsme schopni rozlišit – jsme se s ní (i s její jejími „kompotenty-póly“) schopni setkat, můžeme si ji ukázat jako fenomén, popsat ji a vyložit. Není ale třeba to brát příliš vážně, chtělo by to hlubší zamyšlení a širší hovor.

V této fázi jsme již blízko architektuře, protože jsem toho mínění, že architektura je „rámcovým“ fenoménem reality, stejně jako bychom takto mohli být na dotek i jiným oborům … ale nás zajímá právě architektura. Ale pustit se do ní ještě nemůžeme (to ani „vůbec“ nemohu, nejsem přec architekt :), protože je třeba dokončit relativní celek tohoto postfilosofického „vstupu“. Tedy příště se „obrátíme k věci“, dnes už je toho moc – unavila by se nám hlava. :)


„Jádro pudla“ – bydlení aktověji 5. >

„Jádro pudka“ – pobývání ba „statika“ 4. >

„Jádro pudla“ – exemplární fenomén architektury 2. >

„Jádro pudla“ – fenomenologická metoda 1. >

rubrika: magazine >

rubrika: stavby >

rubrika: praxe >

na agregát (domů) >



  •  
  •  
  •  
  •  

Štítky: , , , ,

Komentář

před odesláním komentáře vypočtěte *