„Jádro pudla“ – exemplární fenomén architektury

Označení metody mluví samo sebou „fenomeno-logie“, kde se ono „fenomeno-“ zmiňuje o fenoménu, což je od řeckého TO FAINOMENON (to, co se ukazuje či ukazující se, nebo úkaz) a „-logie“ je zjevně od řeckého LOGOS (legein – sbírat) čili českého slůvka „slovo“, což snad napovídá, že jde o stejnou strukturu označení, jako mají jiné nauky ba vědy, což je jistě možné rozumění a pochopení. No, ale zdá se, že je zde k nalezení chyba lávky.

Bohužel i autor, o kterém jsem se zmínil minule, tedy norský teoretik architektury Christian Norberg-Schulz, tedy v konjukci s překladem do češtiny (i když člověku se nechce věřit, že by se dopustili tak chybného překladu – spíše jde právě o nějakou smíšenost důvodů originálu a překladu) od počátku knihy „Genius loci“ (vyšla v češtině v roce 1979 v Odeonu) sveřepě mluví o „jevu“ a „jevech“, což je generální omyl (či „chyba překladu“, což je ve výsledku totéž), když má být řeč o fenoménech. Sám termínek „fenomén“ prostě musí být objasněn-vyložen, než je užíván, to nejenom abychom si rozuměli, ale i proto, aby nebylo pro srozumění poničeno slovem značené, což zpravidla bývá nenávratným. Je to prosté neštěstí … třebas právě, bohužel, u nás je to běžným laickým omylem, že slovo „fenomén“ je považováno za synonymum slova „jev“, čímž je „věc sama“ zničena hned na počátku a nelze se hnout dále.

„Jev“ je totiž pojmem, který je komponentem tradiční metafyziky „vědomí“ (oproti staré metafyzice „světelné“), jenž jistě značí, co se ukazuje, ale je jevem právě a jen proto a tak, že tím, že se ukazuje, ukazuje (po-ukazuje) na cosi jiného, co se samo neukazuje. Jde tedy o výraznou diferenci, řekli bychom diferenci řádu – jev fenomén předpokládá, avšak v žádném případě nejde o nic, co by bylo tímtéž. Fenomén může takto být jevem, i klamem či zdáním (zdajem), ale opět takto není tímtéž – říci cosi takového a užívat tedy slovo „fenomén“ ve smyslu „jev“ je tak prostě výkaz tuhé a předem destruktivní ignorace, v níž se lze v hovoru (tedy ve snaze srozumění) zcela ztratit. Zrovna nedávno mě j.K, když na cosi přišla řeč, že i slavná a tak hojně užívaná Wikipedie docela ignorantsky (i když zdá se suverénně) zavádí a mate, a hnedka mi to našla:

 

„Fenomén (z řec. fainomenon od fainein, jevit se) znamená jev, to co se člověku ukazuje, a to bez rozlišení, zda se jedná o skutečnost nebo klam.“  >>>

 

… no, není novinka, že tahle Wikipedie ostentativně mate. Tut nám předvedla lež konfúzní „směsí“, ze které si určitě každý „něco vybere“, i když „informace“ je nulovou. Bohužel, co se dá dělat, leda si přečíst doporučenou literaturu pod heslem. Musím ze zkušenosti říct (jistě i vlastní, jaké jiné :), že pochopení elementárních termínů, třebas tohoto, dá občas zabrat … a jsou tací, kteří tomu či onomu termínu nesrozumí a nepochopí nikdy a šíří své úplné nerozumění (zde jednoduše již nejde a nemůže jít o omyl) třebas i s profesorským titulem a funkcí, to i s „nevinnou tváří“ … ach jo. :(

Tedy jistě, že stále budeme řešit to, zda to, co se mám ukazuje, se nám zdá (máme důvodnou pochybnost, že se ukazuje „jako“ něco jiného), anebo zda to, co se nám ukazuje, nás klame, když dojdeme evidenci (provedeme takovou evidenci, to opět důvodně), když se nám ukáže samo to, vzhledem k čemu je nám klam odhalen (odkryt). Je to velmi prosté: vidím (ukazuje se mi) kouř za obzorem, ale jestli to je požár či nevinný táboráček se mi ukáže, až k němu dojdu, ale úsudek (třebas postavený na již předešlé zkušenosti), že příčinou kouře je a musí být oheň („Není kouře bez ohně.“ – říká pořekadlo :) je jen pouhou konstrukcí (či právě jen „sedlinou“ zkušenosti), takže vždy může být podrobena (tedy lidsky „ze svobody“) skepsi. Kouř „sám“ (fenomén čili úkaz) však takto skepsi podrobit nemůžeme, i když i zde můžeme „ze svobody“ podrobit skepsi „jakost“ (tedy spíše a jen onu naší apriorní zkušenostní příčinnou konstrukci) onoho kouře – známe dnes již mnoho jevů(!), které se ukazují „jako“ kouř, takže nás úkaz může být zdajem (zdáním), ze kterého se v koncích může ukázat klam. Interpretace je vždy možnou, stejně jako dezinterpretace, ale to lze rozhodnout (a jistě spolu-rozhodnout), když se ukáže „věc sama“.

 

Poslední zmíněné  nám podstrkuje naši druhou „složku“, totiž ono „-logie“, která v tomto případě nemůže znamenat jen(!) nějakou hromadu slov, která ovšem má popisovat nějaký okrsek toho, co se nám ukazuje. Je zde implicitní a nezbytnou interpretace, tedy jakýs výklad, neb jde o vědu, která mluví o tom, jak se nám to či ono z otevřené množiny ukazujícího se, ukazuje. Tedy ono „-sloví“ se týká vždy-již nejen toho, „co“ se ukazuje, ale v tomtéž i toho, „jak“ se právě to, „co“ se ukazuje, ukazuje. Je tu tedy předem zahrnuto vše to relevantní, co je v osvícenské metafyzice „vědomí“ značeno-mluveno jako „objekt“, „objektivita“ či „objektivní“ i to, co je takto pojmově separováno (a tak či onak zapíráno) jako „subjekt“, „subjektivita“ a „subjektivní“. Daná rozlišení jsou nyní čistě metodicko-pracovními, ztrácejí svůj bývalý ideologický (tedy i právě metafyzický, politický, a tedy manipulační a manipulativní) význam a „síly“, jež se takto stávají irelevantními a v tom smyslu a významu, který jim zůstal a zůstává, je s nimi předem „počítáno“.

 

Edmund Husserl předpokládal otevření onoho „pole fenoménů“ určité procedury, které mohly kdekomu připadat jakosi „mystické“, i když osobně jsem mínění, že je to omylem. Pan Husserl nebyl ne-metafyzikem, naopak jeho metoda měla zřetelné metafyzické cíle, totiž „nově“ a celistvě „založit“ novověkou vědu, což je společným celé novověké metafyzice …a zvolil si pro tyto účely způsob transcendentální (řekněme „meta-subjektivní“ cestu-způsob, což nakonec spadne v jedno s „meta-objektivním“ … ale to je zde detailem). Tedy dle mého představuje Husserlův „systém“ (v nedokonavosti, tedy nesplnitelnosti) zakladatelské metafyzické „škobrtnutí“, které mnohé nevyslovené pokazilo a dále znemožnilo … no, stane se. Martin Heidegger už byl ovšem z jiného těsta, také se s učitelem docela nemile pohádal, vstup do „pole“ je již téměř zcela ne-metafyzický, ba dokonce lze říci, že metafyziku vylučujícím. Kde i on škobrtl, bylo tam, že sice začal tak a tak a u toho a u toho (u pobytu), avšak cíle, které si položil, byly opět metafyzického charakteru … a na toto škobrtnutí také doplatil. Kdepak tahle metafyzika je mrcha, podáte jí prst a sežere vás i s pověstnými chlupy – totéž se stalo i autorům s výslovně formulovaným anti-metafyzickým programem, třebas logickým pozitivistům a následnému „Vídeňskému kruhu“, i když jiným způsobem a jinou cestou. Prvními a zatím posledními, kdo téhle mrše zasadil citelnou ránu, byli post-filosofičtí post-modernisté … ale bohužel i těmto dnes-již mrtvým … čest a sláva jejich památce, neb si jich a jejich znovu selhalému pokusu vcelku velmi považuji … byť i právě mezi architekty (u nás) vylává slovo „postmoderna“ komicky ostentativní „pohrdání“ a „posměšky“. „Tak jsem teďkons, člověče, přečet toho Derridu …“  – opravdu velmi důvodně pochybuji, že je toho případný-dotyčný schopen, je mi upřímě líto. :/

 

* *

 

Zde narážíme na to, proč považuji fenomenologickou metodu za téměř ideální pro architekturu, a tedy pro architekta … a více „vně“ i pro klienta.

 

Prvně jde o to, že čistě komunikativně (a tedy „prakticky“) překračuje a eliminuje ony kulturně (paradigmaticky) fixované „subjektivní“ a „objektivní“ trable, že mohou být předem míněny a zahrnuty jako samozřejmý konstitutivní „faktor“ a to zjevně a nutně polycentricky v podobě otevřené „inter-subjekt-objektivity“, přibližně „postaru“ řečeno. :) Vytváří se takto „pole“, ve kterém může vzniknout to, o co běží, a to v mezní-potřebné konkrétnosti, a ve kterém není minut žádný věci relevantní faktor, tedy jakýkoliv faktor, jež se konstitutivně účastní účelového předmětu …tedy stavby. Měl jsem cukání j.K připsat pod její první článeček v rubrice „Praxe“ > , že je v tomto bodě potřeba cosi, co v přirozeném jazyce značíme slůvkem „důvěra“. Osobně nejsem „přívržencem“ nastavení, jež je bohužel dobově-situačně zvýrazněno, a které je možným označit jako „paradigma podezření“ – tedy jednoduše to, že oba (a více) zúčastněných „subjektů“ jak se říká „jednají“ v apriorním podezření.

 

Takových „jednání“ jsme zažili nemálo (jako „každý“, že ano :), a to nejenom jako zúčastnění, ale bohužel jen jako „čisté“ objekty libovolných manipulací. V takových „nastaveních“ se jednoduše cokoliv dělat a udělat nedá – jsem „přívržencem“ a priori přistupovat k věci v otevřené samozřejmosti, ovšem jen do té doby, než mě kdokoli-cokoli začne záměrně klamat, lidově řečeno „podvádět“, jak jistě rozumíme, a to určitě nemluvím jenom o klientovi, nýbrž i o těch, které bychom chtěli zvát „kolegy“, bohužel. A pokud se komukoliv zdá (to jistě může), že je klamán, pak o tom může zase zcela otevřeně mluvit. Hovor, rozhovor jest přece „prostorem“ (slůvko-legrace :), v němž se mají a mohou (je k tomu) takové obtíže řešit – pokud ovšem hovor selže (tedy kdokoliv se pokouší a snaží stále klamat), pak je jenom rozumným, věc ukončit dříve než později. Bohužel, „věc“ selhala … čím déle by trvala, tím „více“ na úkor klamaného, tedy „podváděného“. Pravda, nejlepším by byla neformálnější práce a spolupráce, ale „dnes“ v těchhle „tržních poměrech“ nelze „věřit“ ani „přátelům“, jak jsme poznali sami i mnozí jiní.

 

V druhém přijde k tomu, že architekt má na onom „poli fenoménů“ formulovatelný „prostor“ (zase slůvko-legrace :), zcela otevřený jeho práci v logice jejích fází, to již mimo vstupy klienta, které mají být rámcově ošetřeny hovorem. Jde zevně o fáze pozorování, popis a interpretace podmínek práce, kam stejně samozřejmě musí patřit i klient samotný – jednoho by mohlo pohoršit, že je nějakým pozorovaným, popisovaným a vykládaným předmětem, ale jde přeci nedílně o jeho stavbu, o jeho bydlení, takže takto v celku nezbytně by se neměl jakkoliv pohoršovat, ale spolupracovat jak jen dokáže. Práce-dílo nutně vyžaduje intenzivní a znovu otevřenou spolupráci klienta, jinak se věc nemůže podařit. To musí platit ve všech následných a návazných fázích práce … tedy do doby, než dům stojí.

 

* *

 

Ve třetím je ovšem v celku klíčové – vymezit si vlastní předmět, tedy onen exemplární fenomén v jakékoliv z fází práce, tedy práce architekta. Tato „věc“ je už opravdu „vnější“, abychom uvedli metodu „do pohybu“, tak potřebujeme exemplární fenomén, kde určitý obor zkoumání může a musí začít, aby byla „věc“ postižena v potřebném „rozsahu“. Jak jsem(e) už ledaskde kolem naznačil(i), tak v tomto bodě nabízím právě a jen lidské bydlení, což zmiňuje ve své knize „Genius loci“ Christian Norberg-Schulz, avšak jako exemplární fenomén architektury ho nedoporučuje. V zásadě se nedivím, co by to bylo za fenomenologii architektury, kdyby vynechala bydlení (a tedy pobyt a jeho pobývání „s věcmi“) – žádná – a tak milý a jistě respektuhodný Christian Norberg-Schulz započal své popisy a interpretace u „objektu“ …tedy krajiny, domu a tak dále, což pobytu tvoří jakés „prostředí“, což je ovšem hluboký omyl na úrovni zhatění implicitně míněné metody, to vedle obejití rozdílu „fenomén/jev“ (identifikace obou pólů, tedy jejich znicotnění, a tedy znicotnění celé diference), což opět může být jen jakés „opomenutí“ se stejně fatálními následky.

 

Pobyt sice je určen čímsi, co bychom mohli dezinterpretací pochopit jako „prostředí“, avšak žádné „prostředí“ to není a být nemůže, a není to nic, co by bylo jakýmkoliv souhrnem esenciálních určení předmětného charakteru. Pobyt je totiž určení bytí člověka (i když i takto řečeno, jde o chybu), což ovšem v našem kontextu je určením složitým a bohatým, avšak docela jinak, než jak může být esenciálně určena jakákoliv věc. Jednoduše řečeno neběží o nijaké esenciální kategorie, které důvěrně známe nejméně již od Aristotela, ale existenciály – určení bytí, nikoliv bytnosti. Ono možně dezinterpretované „prostředí“ je totiž existenciálem (existenciálním určením), které oslovujeme tak, že říkáme: jde o „bytí na světě“. Ano, pobyt nemá žádné „prostředí“ (to by chtělo nějaký „subjekt“ jakožto „střed“, vůči kterému bylo „ostatní“ určeno jako ono „prostředí“), ale pouze „je na světě“. Snad si čtenář vzpomene, že jsem tu připsal o oněch třech „sférách“ architektury (tedy bydlení), které v koncích „tvoří“ …“svět“ architektury, „svět“ Heideggerův (tedy jeho filosofický-postfilosofický výklad je přebytečným ve své „extenzi“), postačí ho takto architektonicky „přeložit“ a „redukovat“, i když slovo „redukce“ je mi silně nesympatickým.

 

Rozumím „opomenutím“ Christiana Norberga-Schulze (a případně i „opomenutím“ překladatelů), protože současní architekti prostě „milují“ ony „objekty“ i „prostředí“, což vše tvoří, předvádějí, o čem mluví a dohadují se … co jakoby „tvoří“ jejich identitu „z profese“, takže jim musí (musejí) předložit mluvení o něčem, co je „zajímá“ a co je „baví“ … to ať to stojí, co to stojí, neb hrozí, že nad čímkoliv (jakkoliv) jiným jen mávnou rukou a nebudou to číst. Je to pochopitelným, tedy jen z jisté „strany“ – těžko ale porozumím tomu, proč psát knihu o fenomenologii architektury a v tomtéž tutéž fenomenologii předběžně zcela znehodnotit a ponechat jen plytkou „poetickou“ omáčku bez obsahu, natožpak obsahu relevantně specifického. Před dvaceti či více lety bych se cosi takového neodvážil napsat, ovšem dnes mi v tom už mladická skromnost nemůže zabránit … neb nikomu již nenamluvím, že je mi pětadvacet. :)

 

*

Osobně tedy nabízím k hovoru jako exemplární fenomén architektury právě a jen lidské bydlení, tedy „fragment“ pobývání pobytu (zatím jsme žádnou srovnatelnou bytost, tedy takovou, jež by bylo možným označit slovem „pobyt“, nesetkali … až ji potkáme, tak to bude složitější), od kterého je dle mého možným vyjít k popisu a interpretaci fenoménů architektury, i když je to do důsledku práce pro kupu mozků na xy let, tak se o tomto vlastním „předmětu“ začnu „ramcově“ zmiňovat příště. Napsal jsem kdysi jen pro j.K znatelně povícero A4 objemný elaborát, ale j.K „tehdá“ ještě nebyla vybavena, a tedy schopna danou záležitost nějako uchopit. Dnes už tenhle elaborátek, byť znatelně detailnější, asi není zase k „vnějšímu použití“ (i když z jiných důvodů), tak tady připisuji a připíši těchto pár poznámek.

 

„Jádro pudla“ – bydlení aktověji 5. >

„Jádro pudka“ – pobývání ba „statika“ 4. >

„Jádro pudla“ – identita(?) 3. >

„Jádro pudla“ – fenomenologická metoda 1. >

Zanechte komentář



Vytvořil Laskavý humr ©   2019