„Jádro pudla“ – pobývání, ba „statika“

Je-li člověk jakožto pobyt („da-sein“ … „zde-bytí“) „bytím na světě“ („in-der-welt-sein“) a „spolu-bytím“ („mit-sein“), pak mi tak vychází, že titul „spolu-bytí“ cosi s identitou společného má, pokud vezmeme na vědomí výklad identity, jak jsme jí vyznačili minule, tedy onu „rozšířenou“ identitu v podobě otevřeného spektra hodnot. Ovšem má-li být sama identita fenoménem, a nikoliv bohaprázdnou spekulací, tak se nám musí nějakým způsobem ukazovat, kterýmžto způsobem do našeho pobývání vstupuje, je zde „přítomnou“ a „dostupnou“ – fenomenologická metoda je empirickou, avšak poněkud odlišně od empirických metod (bohužel zase metafyzických) v převaze anglosaského kulturního původu, jež se zabydlela v osvícenské-moderní vědě, a opačně – ona „anglosaská“ věda se zabydlela „v“ ní. Fenomenologická metoda nemůže strpět nějaké prázdně spekulativní předpoklady, jejím nárokem je výkaz, výkaz v úkazu … jak převedl toto slůvko do češtiny Jan Patočka, myslím že skvěle – v jednoduchosti, je „síla“, co se dá dělat. Výkaz není důkaz, nejen jakkoli deduktivní, ale ani induktivní – „předpoklady“ musí být vykázány, tedy musí být možným se s tím či oním fenoménem setkat – neplatí zde nějaké „Předpokládejme, že …“ bez výkazu, který ono „… , že …“ ukáže. S tím samozřejmě třeba počitat i zde.

 

 

Identitu můžeme zažít, tedy setkat se s ní, právě a jen ve vlastních výkonech-aktech identifikace, jež ve (svém) svazku intencionality, konstituuje příslušnou předmětnost (… a naopak – intencionalita je „obousměrná“). Všichni známe tyto zážitky a prožitky, v nichž prožijeme vlastní identitu s jiným … s krajinou v pohledu z horské rozhledny, s dívkou (chlapcem – abych byl korektním :), do které jsme zamilováni, s ženou (mužem), kterou milujeme, domem či uměleckým dílem, které nás uhranuly, aniž bychom to ještě „věděli“ – ano nemusíme to zdaleka vůbec-ještě vědět, protože reflexe může přijít s časovým odstupem ba nemusí přijít „nikdy“, to zpravidla „v“ tom, čemu říkáme „emoce“, ba … „emoce reflektovaná“. Ano, to je dle mého „tajemstvím“ emocí, či citů … jde až o reflexivní či spíše a zároveň sebereflexivní reakci na cosi, co se již s akcidentálním časovým odstupem stalo. Rozlišme si tedy „zážitek“, který je primárním „impaktem“ setkání se s fenoménem, a „prožitek“, kterým snad srozumíme onu „pozdější“ emocionální či výslovnou sebereflexi. Toho fenoménu (reflexivního odstupu) často zneužívali filosofové existencionalistického proudu „myšlení“ /krapet zřídkavěji, i když s důrazem, bohužel i Martin Heidegger (který rozhodně není nějakým „existencialistou“) samotný (reflektovaně, nereflektovaně – kdo ví)/ v tom a tak, že onen prvotní „impakt“ byl zamlčen, a „zpětný“ prožitek byl vyložen/pochopen jako prvotní zážitek, což přímo vede k produkci notoricky oblíbené „moudrosti“, že „člověk si váži a ocení to či ono, až když to ztratí“. To je zjevně uváděním v omyl, protože třebas smrt milovaného člověka vyvolá pocit ztráty a „vyprázdnění“ zpravidla bezprostředně. Ona ztráta nás jakoby „přepadne“ z ničeho nic, i když a právě proto, že „ono“ ztracené pro nás „před“ onou ztrátou bylo tak samozřejmým, že „se nezadrhlo“ v podobě vyslovené reflexe a sebereflexe tak, abychom o tom takto explicite „věděli“. Dochází tak ke zdání, jež předstíravě popírá „běžnou“ kauzalitu, jak jsme na ni zvyklí (= následek temporálně předchází příčině), i když s kauzalitou je to v těchto „oblastech“ stejně všelijaké. Podobné je tomu se zážitky z dětství, třeba tak, kdy nějaký zážitek z dětství relativně daleko později iniciuje reflektovaný „talent“ v dospělosti – možná všichni známe historku, kterak matka slavného architekta Frank Lloyd Wrighta věšela obrázky staveb kolem jeho dětské postýlky. :) Osobně se domnívám, že cosi takového může „fungovat“ – zážitek zůstává v naší habitualitě, ale může být tak zasunut, že je téměř-zcela „zapomenut“ … ale dříve či později „vyvstane“ v prožitku jakoby „bez příčiny“, talent náhle spadl z nebe.

 

V tom se nám ukazuje, že identifikace s relativní jistotou fenomén (v zážitku) „má“, je fenoménem, i když jeho „uvědomění“ může přijít (v prožitku) až-když předmět identifikace ztratíme, což nijak neznamená, že identifikace neměla účinek, i když tak či onak pozdější. Zážitek identifikace, tedy identifikace sama, se ukazuje jako fascinace – zde vskutku náhlé a nečekané upoutání a spoutání, a to tak, že se akt fascinace účastní konstituce předmětu (jak je ve fenomenologii zvykem :), kterým jsme fascinováni. A „hloubka“ všech takových identifikaci nás vlastně „vymezuje“, „v“ čem a s čím ukazuje, „čím“ a „jak“ jsme. Jsme „přírodou“, jsme „druhovým“ horizontem a jsme „tím druhým“ – jsme identickými („do určité kvality a míry“) tak, že nás tyto identifikace vymezují (a zárověň ukazují) „ve světě“. Tím jsme již „zplna“ u našeho klíčového, pro architekturu exemplárního, fenoménu architektury – jistě přes další dotek fenoménu pobývání pobytu, jehož je bydlení „fragmentem“.

 

*

 

Bydlení „vyjadřuje“ v zásadě „celek“ určení pobytu a jeho pobývání, i když předně v oboru lidské (druhové) reality, to lhostejno … „fakticky“ … v suboboru civilizačním či kulturním.

Zde ovšem budeme muset naše, omlouvám se, pozorování a výklady doplnit. Člověk není věc, je bytostí …je ovšem takovou bytostí (bytostně i existenciálně), která věc na svět přináší. V tom a tím se ovšem děje to, že takto přináší i onu „ontologickou“ diferenci …ve filosofii se tomuto říkalo „chórisma“, to značeno po „sboru“ a jeho úloze v antickém dramatu – tedy „ontologické“ chórisma, „ontologická prasklina“, jež poznenáhlu avšak „fatálně“ (situačně, avšak „v „šíři“ situace – nic není „vždypřítomným“ a „všudypřítomným“, alespoň se s ničím takovým nesetkáváme a setkat nemůžeme) štěpí „jsoucí“. Proč člověk přináší „do světa“ takové trable ve fenomenálním, tedy zážitkovém, prožitkovém, ale i „ostře“ kognitivním „poli“? No, snadno proto, že pokud člověk přináší věc i otevřený „celek“ reality do světa, tak do této reality implicitně vstupuje (musí – tak či onak), čímž se stejně implicitně sám „dílem“ proměňuje ve věc – v součástku čistě funkcionálního stroje, který „buduje“ a permanentně uvádí do pohybu, tomuto „stroji“ říkáme „civilizace“.

 

Ovšem člověk nechce být věcí, „součástkou stroje“, a ani jí být nějako „plně“ a „čistě“ nemůže – musí ji bytostně implicitně odmítat, takže od samotného zjevu takového úkazu vytváří jinou suboblast reality, které říkáme „kultura“, jež má ve své generální funkcionalitě za výstup právě a jen to, aby se cosi takového nestalo, a tedy i velmi(!) komplexní danou situaci zvládat – aby se člověk sám nestal „čistou“ věcí, neb cosi takového je natolik destruktivním v samotném jádře lidské existence i esenciální podstaty tak, že by to nutně znamenalo konec člověka, tedy jeho smrt v mnohém smyslu, významu, tedy i výkladu, který tento (možný) fenomén-událost může mít. Mnohým kulturám se cosi takového nepodařilo a zanikly, naší kultuře (naší kulturní větvi) se zatím relativně daří, takže ji stejně zatím můžeme považovat za relativně úspěšnou. Máme tedy drobné oprávnění k opět drobnému optimismu, i když situace asi zdaleka nekonči – ovšem to je situace spíše „druhová“, řekněme „společenská“, která přímo nemíří na a nekříží se s našimi cíli.

 

*

 

Pobývání pobytu v jeho situaci tedy není určitě nijako snadným a průhledným, to v nijakém ohledu – obvyklé mínění všelikých „rutinérů“: „To bylo, je, bude vždycky.“, je dle mého mínění lživé – aktuálně se nedá nic dělat. Mluví-li Christian Norberg-Schulz, že architektura je velevýznamnou „existenciální oporou“, pak mi nezbývá s ním ve vyústění souhlasit, neb tato „opora“ je skutečně rámcovou a silně dominující „fixací“ lidské identity v jakýchkoliv otevřeně možných intenzích i extenzích právě a jen jako významná (či opět velevýznamná) součást kultury – na „pomoc“ bych opět, v tom či onom, zavolal pana Leóna Kriera, se kterým se opět (v tom či onom) nemohu neshodnout, byť mi jeho výklady kolikát přijdou poněkud lapidárními.

Člověk jednoduše a nezbytně potřebuje účinnou kulturu, jež koriguje pohyby civilizace a dílem je „vytěsňuje“, to alespoň v nejagresivnějších efektech, permanentně napadajících spektrum lidských identit. Martin Heidegger byl poměrně radikálně pesimistickým, což ovšem ladí s jeho pozdní již postfilosofickou, spíše „básnickou“, řekl bych „negativní“ metafyzikou – „systémovým“ vyústěním mnou jistě vážených postfilosofických postmodernistů bylo v koncích podobným, sice příliš „nebásnili“ (i když občas také), ale pro širší „veřejnost“ byli a zůstali nesrozumitelnými. Oh ano, jejich „převrat“ nebyl zpočátku určen pro nijakou „veřejnost“, ale spíše jen pro kolegy (o kterých bylo předpokládáno, že sem-tam nějaký paradigmatický „zlom“ jsou schopni a vybaveni zvládnout a unést) k otevření „interního“ hovoru. Omyl, byli na onu „veřejnost“ vytaženi a zde vlastně „zlikvidováni“, jistě jen kulturně, avšak dostatečně brutálně … některé „zlomy“ jsou situačně ostré tak, že je málokdo unese – nic nového pod sluncem.

 

Nejde tedy jen o okrsek kultury, ale právě a prvně o „strukturu“ lidské identity, v níž je tentýž člověk (pobyt) zakotven a v níž se „obnovuje“. Tato „struktura“ je samozřejmě dynamickou, „tekutou“, kdyby to tu četl architekt, tak mu bude jistě bližší (neb u nás se blíží spíše profesi stavaře ryze technického), že identita pobytu neustále „pracuje“ v dynamické tektonice, je neustále napínána otevřenou množinou sil, z nichž některá změní svůj stav a začnou se sypat ostatní, to s dalšími nutnými následky – architekt si jistě dovede představit jak asi dopadá reálně narušená ona „statika“, jež je koneckonců vždy nejen relativně statickou … statickou, ale tímtéž způsobem i dynamickou … cosi podobného řeší stejně permanentně i filosof, ba i postfilosof.

Co naplat, architektonická „statika“ domu přímo souvisí se „statikou“ existence člověka – nejde tedy jen jakous „oporu“, či v vlastně v onom „statickém“-kulturním smyslu možná-snad ano, snad to tak říci lze = zase téma pro „zanícené“ a kompetentní architekty.

 

„Jádro pudla“ – bydlení aktověji 5. >

„Jádro pudla“ – identita(?) 3. >

„Jádro pudla“ – exemplární fenomén architektury 2. >

„Jádro pudla“ – fenomenologická metoda 1. >

Zanechte komentář



Vytvořil Laskavý humr ©   2019