„Jádro pudla“ – bydlení aktověji

14.8.2013

  •  
  •  
  •  
  •  

Bydlení rozevírá, i když jakoby „zužuje“ (lepší je slovo „redukuje“, jež jsem použil dříve :), ovšem ve skutečnosti (v aktualitě) ani to ne, možný výklad vlastně konkretizuje „vzhledem“ k výkladu minulému (řekněme „abstraktnějšímu“), neb bez něho toto „pokračování“ není možným. Koneckonců by měla takto postupovat sama architektova práce uvnitř jednotlivých fázi i mezi nimi – nejde o indukci, dedukci a tak podobně, jde právě a jen o děj „iterace“ v konkretizaci, a to od zjišťování podmínek práce, přes samotnou projekci (temporální před-vrh :) až po „dohledy“ nad realizací, které jsou dle nás nezbytným, neb stavba ve svém „zhmotnění“ nabývá své „maximální“ předmětné konkrétnosti a architekt by asi měl mít možnost reagovat na nečekané a neočekávávané, a tedy se pokusit uvést „v soulad“ se svou intencí, neb ono neočekávávané může (i když nemusí) výsledek zcela proměnit. Na konci a „v životě“ díla-stavby stojí stejně a jen klient-bydlící, který bude dále dávat domu otevřenou konkrétnost „ze sebe“ ve svém a svým bydlení, pro které byla spolu-tvořena. Od osahání podmínek, přes vlastní projekci, až po realizaci se architekt může, měl by se na onom toku konkretizace spolu-podílet – pak jeho služba končí, co by také chtěl, že ano … je jenom „pomocníkem-porodníkem“. :)

 

Zkusme si lehký analogon ukázat na něčem jiném, na jiném fenoménu … třebas na umění a výtvarném díle. Oh ano, architektura není výtvarné umění, ani žádné jiné umění, ale přesto mají „cosi“ společného, „staví“ na velmi obdobných zážitcích a prožitcích, což může být završeno v explicitní kognitivní reflexi. Avšak tak povětšinou nemá valné ceny, neb takzvaně „racionální gnóze“ je zde jednoduše „mimo obor“. :) Pokud jsme „uhranuti“, „okouzleni“ nějakým uměleckým dílem, obrazem či sochou, pak jde opětovně o zážitek fascinace, tedy „tajemné“ identifikace. V těchto případech je ovšem možný odstup „genetického“ zážitku od „emocionálního“ prožitku daleko menší, protože cosi takového očekáváme – přejeme si čehosi takového dočkat, a jakékoliv relevantní „vzdělání“ onu prodlevu může jenom zkrátit, avšak nijak ji nezaručí. Tím, že skutečné „umělecké zážitky“ jsou velmi zřídkavé. Je mnoho umělců a mnoho uměleckých děl (jakýkoliv), avšak málokterá „fungují“, jak očekáváme a chceme očekávat.

 

Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že k onomu „uměleckému zážitku“ jsou třeba zase „nejméně dva“. :) Jak? No jednoduše proto, že jde o setkání nejméně dvou lidí zprostředkované věcí, tedy dotyčným uměleckým dílem – tím, kdo ho vytvoří, a tím, kdo ho vnímá (aisthesis). Ne, není se třeba bát, autor „do“ díla nic nevkládá, nejde o nijakou „duchařinu“ („… umělec do díla vládá cosi ze sebe …“ :) – obraz je právě a jen „komunikační prostředek“, veskrze který pouze zprostředkovaně-komunikačně „přítomen“ i přes rozdíl v čase a prostoru … i „navzdor smrti“. Jak? – prvně díky jeho „formě“ a „obsahu“, jež ho propozičně „tvoří“. Fascinace uměleckým dílem je fascinací (tedy fenoménem identifikace) s jeho autorem zase a jen jako mezně konkrétním člověkem (pobytem) prostřednictvím jeho zážitkovosti a prožitkovosti, kterou v uměleckém díle tak či onak „obrazil“ ke vnímání tak konkrétně, jak to snad jen lze. Nejde tedy o žádnou „duchařinu“, jen „prosté“ zprostředkované setkání … tedy zprostředkované ukázání se „v“ úkazu (fenoménu), jež je takto vzhledem k autorovi (i k „divákovi“) relativně „vzdáleným“ jevem. Významným je pak to, aby autora „jako člověka“ opravdu jevil, což zdá se dokáže-umí málokdo – proto také mluvíme o „umění“.

 

Druhou podmínkou je tedy-ovšem i sám vnímající, nikoliv nějakými schopnostmi-mohutnostmi „vnímavosti“, ale právě a jen svou lidskou individualitou, v její mezní konkrétnosti, v její singularitě – umělecké dílo a jeho divák se „musí najít“, aby se dotvořili (uskutečnili, „v“ aktu) v zážitek fascinace, jež divák dotvoří svým vnímáním díla. Takové nalezení je tak stejně singulární, jako jsou oba „vzdálení“ účastníci „cílových“ událostí. Zde asi nalézáme příčinu všech neshod a spekulací v této „sféře“, i když první „správný“ zážitek může rozběhnout všemožné „racionalizace“, které „zespolečenštění“ uměleckého díla urychlí. Ale to je opět „jen“ situační „hra“ = umělecké dílo může zůstat „nepovšimnuto“ neodhadnutelný čas … a vlastně i zcela zapomenuto „zmizet“, pokud svého recipienta-spolutvůrce „nenalezne“. A také dílo svého „diváka“ („posluchače“, „čtenáře“ a tak dále) najít nemusí, to bohužel nikdy … takže zůstane ztraceno.

 

Architektura je ovšem citelně odlišnou, není tak mezně individuální, singulární, i když „naslepo“ a velmi zprostředkovaně. Architekt se nikam zážitkově a prožitkově „nevkládá“ a výsledek jeho práce není „zobrazující“ jevem ke vnímání – stavba nic nezobrazuje, nic „nevypráví“, „nemluví“ žádnými „jazyky“, jak se občas vypráví :) … nemá žádnou „propozici“ (kterou by „tam“ architekt „vložil“). Je věcí (komplexem mnohých věcí), které „pokračují“ v zažitém a prožitém, a otevírají další (přítomnou) k jejich prožití, právě a prvně vzhledem. Architekt tak pracuje „obecněji“ – vychází a musí vycházet z vlastních zážitkové a prožitkové zkušenosti (a reálných potřeb), jež „sbírá“ jeho vlastní identifikace (fascinace), které formuje v „obecnějších sférách“, tak aby zde mohly být uplatněny, tedy zpětně sdíleny.

 

Není to rozhodně nijak snadným. Formulace druhové (širší, tedy „obecnější“) zážitkovosti, jež původně (aktově) „vždy“ probíhají individuálně a mezně konkrétně a její „přechod-do“ obecnějšího byl „vždy“ potíží, a tedy i vysloveným problémem, tedy jistým „tajemstvím“ – zde přichází ke slovu jazyk, „logos“ (řec. „legein“ = „sbírat“), ve kterém je zkušenost sbírána … jazyk a řeč jsou „zázračnými“ a „tajemnými“, a zde se i architektura stává „logií“.

 

Pokaždé, když narazím na tento z-obecňující přechod, tak si musím vzpomenout na jednoho architekta, se kterým jsem „kdysi“ e-dopisoval, který občas nadhodil, že dělá (a mnozí další) architekturu „empiricky“. Nesnažil jsem se mu nějako „oponovat“ za každou cenu, nejsem přívržencem takového rozumění hovoru, neb opět „ze zkušenosti“ vím, že takové „polemiky“ z většiny nemají cenu, nic nepřinesou, nic nevytvoří. Mířil totiž v zásadě správným směrem a v „jisté rovině“ bych se s ním shodl, potíže se kupily (pro mě, jak jinak) prvně o jakou „empirii“ jde a jak přejdeme od mezně konkrétního k obecnějšímu, aby se s tím (co takto stvoříme) dalo společně hovorově pracovat. V této trabli neustále naznačoval, že on „neteoretizuje“, že „planě nežvaní“, což k mé velké lítosti vlastně jakýkoliv hovor znemožňovalo.

 

V tomtéž okamžiku si ovšem vzpomenu na to, jak Adolf Loos dle téměř mýtického vyprávění z dvacáté ruky poněkud pateticky (dle mého spíš falešně než jinak) prohlašoval, že on je „vlastně jen zedník“ … i na to, jak to po něm tak často s oblibou (ve svém sebeurčení a pokusu o sebevýklad) opakují všelicí architekti, se kterými jsem se setkal i nesetkal. Vzápětí zaklepá další vzpomínka, připomene se mi Heideggerovo „vědění nástroje“ a Nietzscheho „filosofování kladivem“ … trochu groteskní asociace, zdá se, že ano? V Heideggerových výkladech totiž lze najít mínění, že „nástroj má své vědění“, které se však neukazuje v jazyce a jazykem, že se ukazuje právě a jen v aktu jeho užívání. Hraje zde hlavní roli jakás mimetika (řec. „mimesis“, „napodobení“), kterou opravdu užije každý zedník, když vám chce ono vědění zakleté v kladivu sdělit: „Hele, dělej to takhle!“ – ukáže vám, a čeká, že „pochopíte“ a napodobíte to … a on, pokud se vám „pokus“ povede, že vás pochválí. Pokud se vám to na poněkolikáté nepovede, tak si může v hospůdce říkat: „Tamten je sice asi nějakej chytrej … furt by žvanil, ale kladivo do ruky fakt vzít nedovede.“ :)

 

Ten Nietzsche se mi v tom motá právě a jen proto, že ostatní „logicky“ konzistentní filosofové mu dodnes vyčítají určitou „inkonzistenci“, a Nietzsche jim na to na zdá se předem i potom zjevně „vzdorovitě kašlal“. Vlastně nebyl „konsistentním“, vskutku tu a tam filosofoval „kladivem“ stejně jako pan Loos a onen (i jeho :) „zedník“, tedy mimeticko-empiricky. Fenomenologie vcelku bazálně užívá pojmů „prázdná intence“ a její „vyplnění“ – máme nějaké prázdné „zaměření“, cosi, na co intencí „prázdně míříme“, a až skutečný-aktuální „praktický“ akt ji (intenci) může vyplnit či minout. Nietzsche nebyl inkonzistentním jak „logici“ povídají a dle „sympatií“ se to léta a vlastně přes staletí pokoušejí či nepokoušejí „napravit“, nějako „konzistentně“ vyložit. Nietzschemu „držela“ konzistenci právě a jen jeho prázdná intence, kterou se velmi pestrými „údery kladiva“, zkoušel vyplnit – vskutku filosofoval empiricky, byť se to může ukazovat absurdním. Analogicky jak zmíněný architekt odmítal jakoukoliv „teorii“, odmítal „žvanit“ (což bylo pro něj zdá totéž :) – a jak pozoruji mou j.K, tak ta také „architektuje kladivem“, ať cokoli „kolem“ probíráme, jak chceme, tak ona na to po nietzscheovsku „vzdorně kašle“, a dál úporně zkouší vyplnit svou neoslovenou a nevyslovenou intenci … a není radno jí do „toho“ … „kecat“. :) Ona mimetická nástrojovitost má svou „sílu“, a to světe div se i čistě destruktivní – alogicky sebraná zkušenost dokáže být výbušnou, to obzvláště když je ingerována, „rušena“ nějakým „logickým žvaněním“. Je přeci „vykoupena“ a „zaplacena“ více než citelnou zkušenostní „praxí“ – co mohou ona „slova slova slova“, kterých je vždy příliš mnoho „udělat“ … srozumitelně „se“ soudí, že docela nic – zedník protivnému kecalovi jednoduše naplácá, a je pokoj. :)

 

Zkusím se tedy „kecalsky“ cosi zprostředkovat (jak jinak, než oním sakramentským „logem“, jak jinak. :) Potíž je v totiž v tom, že ono heideggerovské „vědění nástroje“ dříve či později dotyčný nástroj mimeticky sbírá ve velmi specifickém „zobecnění“ aktové-aktuální zkušenosti, jednoduše „přeteče“ a je jí třeba „zachytit“ a „podržet“ jiným způsobem. Samozřejmě ono zkušenostně-mimetické vědění je gruntem jakéhokoliv dalšího, děti se vše-své učí právě takto … samu řeč se jako nástroj učíme mimeticky, a snažíme jím (ze všelikých důvodů musíme) se rozumět, neb dle mého má své imanentní „kouzlo“. Tento způsob-sběr vědění má totiž velký triumf, na který pro změnu „kašlou“ všichni „logici“ … zpravidla stejně „sveřepě“ jako „praktičtí oponenti“, takže se nakonec „vše“ docela zablokuje.

Edmund Husserl si k výkonu „zobecněni“ doslova vymyslel jakous prapodivnou „eidetickou variaci“, prostřednictvím které mělo být možným získat obecné a abstraktní byť z jediného mezně konkrétního úkazu. Nesnažím se toto mínění popírat, neb cosi takového pro mě prostě nemá smysl – taková „eidetická variace“ se totiž nedá fenomenologicky předvést-vykázat, takže běží o metafyzický „sen“ i ve smyslu ctěného Karla Poppera, neb co se nedá vykázat, nelze falsifikovat – chyba lávky, nechci říkat „oslí“, i když tahle „variace“ byla něčím takovým … v poetické metafoře.

*

Ono instrumentální vědění sice produkuje a zahrnuje určitou obecnost (právě „druhového“ charakteru), ale ať i přes její výhody chceme či nechceme tak má velmi jednu terminální nevýhodu – má omezenou kapacitu a jeho sdílení je zbytečně dlouhé a pracné, prostě a banálněji řečeno: je situačně zpropadeně neefektivní, ba vysloveně plýtvavá. Plýtvá prací, plýtvá onou „praxí“, její zkušeností a jejím věděním, což vše od určitého okamžiku vcelku marně teče ze škopíčku na zem – „kladivo“ příliš nezachytí a nepodrží. Věc je zablokovaná, což se i pro mě velmi bohužel a dle mého „dnes“ stalo i architektuře.


„Jádro pudla“ – pobývání ba „statika“ 4. >

„Jádro pudla“ – identita(?) 3. >

„Jádro pudla“ – exemplární fenomén architektury 2. >

„Jádro pudla“ – fenomenologická metoda 1. >

rubrika: magazine >

rubrika: stavby >

rubrika: praxe >

na agregát (domů) >



  •  
  •  
  •  
  •  

Štítky: , , , ,

Komentář

před odesláním komentáře vypočtěte *