Bydlení „vnějšku“

6.4.2013

  •  
  •  
  •  
  •  

Není to podivné, i „venku“ se dá bydlet a bydlí se (bydlíme) zde – i „vně“ se může (a původně, tedy historicko-autenticky „musíme“, a stále to v nás nějakým způsobem je) bydlet. Naše bydlení „vně“ má dva základní způsoby, které se v čase jistě „z povrchu“ proměňují, i když zde stále tak či onak jsou a musí být: … takříkajíc „v přírodě“ a „v sídle“.

 

Trocha ploché a nepodložené „kategorizace“ nikdy nezaškodí, i když u čtenáře, který se toho úpěnlivěji chytne může poničit možnost dalšího čtení – jsou tací, kteří rádi „loví pravdu“, a tak vždy všechno logicky-temporálně analyzují a hledají nějakou-jakoukoliv chybu, aby autora mohli okamžitě usvědčit z omylu či hůře ze lži. V takových případech (jsou bohužel situace, kdy je tato ostražitá metoda čtení na místě, uznávám – někteří uvádějí do omylu, ba lžou, neustále) všechny podobné „předsádky“ – jeden předem uvede cosi, co by mělo být vykázáno – neuspějí v účelu. Ale s tím se musí počítat, tedy že se takový „lovec“ téměř vždy objeví.

 

*

 

I když se to zase nemusí zdát, ale původně-autenticky bydlíme (bydleli jsme) ve „vnějšku“ jakožto „v přírodě“, ale to si dnes nikdo z nás nepamatuje a pamatovat nemůže. Dokonce tomu bylo spíše tak, že vlastně žádné diference (tedy i rozhraní) „příroda/sídlo“ nebylo, tedy nemohlo být ani „myšleno“ – vše bylo jaksi nerozlišené, žili-bydleli jsme takto „v celku“. Ale co naplat, i když je to pryč tak, že jsme to zapomněli a zapomněli, že jsme zapomněli (alespoň u „nás měšťanů“ :), tak to „v nás“ stále zapomenutě je. Asi se to nedá vymazat – stále se snažíme „jezdit na dovolenou“, do „přírody“, do kempinků a k moři, stále se nevědomě pokoušíme nalézt onu „ztracenou vzpomínku“ … a alespoň trochu a na chvilku „si užít“ onen pocit bydlení „v přírodě“, i když zpravidla na konci takového „pobytu“ zjistíme, že to moc nefungovalo – že „návrat“ asi není možným.

 

Přes to vše ovšem takové pokusy o „návrat“ mohou zafungovat, alespoň na krátké chvíle – mám vlastní zážitkový výkaz. Měl jsem kdysi nevlastního syna (sám ještě trochu dítě :), který měl „pud“ od svých „vnitřních konfliktů se sociální realitou „utíkat za přírodou“. Tehdá se obnovoval onen pro mě prapodivný „Skaut“ či „Junák“, kde si našel lidi s analogickými „vlastnostmi“, a začali „utíkat“ společně, takříkajíc „na divoko“ bez jakýchkoliv „junáků“ (což jsem mlčky kvitoval :) – každý víkend „utekl“ (později a vlastně již dospělý i v zimě – jako „školou povinného“ kluka bychom se asi báli). Vrátil se v neděli večer šťastný jako blecha a plný vsklutku autentických prožitků – skutečně odpočinutý na další „utrpení“, což asi takto i autenticky vnímal a cítil. Čím to asi bylo? Ale, dle mého, jistě: … onou simulaci pra-strarobylého bydlení „v přírodě“ s druhými, kteří se mají rádi a jsou tak či onak „stejní“, se kterými se cítil tak či onak identickým. Ale dost s osobními historkami, raději k věci, tedy k architektuře, že ano. :)

 

*

 

Máme kolegu a dílem kamaráda (respektive j.K původně má), který se „zbláznil“ do jakési „přírodní architektury“, která ve své „vizi“ má podobné motivace. jako měl můj dnes již ztracený „synek“ – „run“ od reality. Ovšem v tomto případě to nemá (možná-asi ano, nebyla možnost to přesněji-úplněji ověřit) onen motiv-komponent přimykající se více-méně autentické sociality, takže takto je to krapet „bláznovství“ zabalené do jakéhosi „poetického“ náboženství velmi neurčitého, ba zmateného, tvaru a podoby. Nene(!), nemám nic proti „bláznovství“, sám jsem obdobný „blázen“, i když poněkud odlišného „obsahu“ – vždyť jeden můj čtenářský oblíbenec (Erasmus Rotterdamský, ať nedělám „tajemného“ :) kdysi napsal nejenom chytrý a moudrý ale i překrásný spisek „Chvála bláznovství“. No, „bláznovství“ je fajn – ukazuje totiž ochotu a odvahu „být jiným“, což není dnes i jindy nebylo nijak snadným, ale bohužel platí to, že některé obsahy „bláznovství“ sebou nesou sebedestruktivní komponenty. Co se dá dělat? U „bláznů“ a s „blázny“? … jak s kterými, jeden to musí alespoň řečí zkusit – záleží na „typu“.

 

Píši o tom proto, že se vlastně i nijak „nezbláznění“ (tedy docela „obyčejní“, protože víceméně „stejní“) architekti pokoušejí simulovat onu před-architektonickou situaci. Proč před-architektonickou? No, zase je to podobným chování mého v čase a prostoru ztraceného synka: … jeho motivací byl v určitém řádu (tedy v jisté „vrstvě“ a konotaci) i „útěk před architekturou“, tedy i před „hmotným“ vyjádřením rozhraní a hranic, kde by se mohl cítit „svobodně“ – zde bazálně „útěk“ před rozhraním „vnější/vnitřní“ (a hranicí „mezi“), a tedy mezi rozhraním „příroda/realita“ (a znovu hranicí „mezi“) a odtud jakoby pobývat „jen v přírodě“ jakoby „na chvilku“ jiného nebylo, jakoby ono relevantní rozhraní nebylo, i když samozřejmě stále je. Jde tedy o iluzi, jak v případě „útěku“, tak v případě jakýchkoliv triků (triků „uváděni“ do iluze) takzvaně „moderní“ architektury. Proč tak „zostra“? … jednoduše proto, že ona rozhraní a hranice jsou „v nás“, nikoliv nějako relativně vůči nějakému absolutnímu „individuálnu“ kdekoliv „venku“ z něj – nelze „z“ nich „utéct“. A za hranici iluze bohužel začíná a čeká šílenství, jež je bohužel již něčím jiným, než „bláznovstvím“, protože pokud „bláznovství“ sebedestruktivním být může a nemusí, tak šílenství je (sebe)destruktivním téměř jistě a „natvrdo“ – iluze se mění v ničivý blud, to dokonce dle psychiatrické definice. Proč? Protože zmatené iluze typu navozování „pravěké“ situace v dnešní aktualitě vyvolává důsledkově asocializaci „individua“, to lhostejno zda sedím za „obrazovkou“ (jak říká j.K, já preferuji termín „výloha“ :) v jakémsi „moderním“ domě v iluzi „pravěkého sedění u ohně“ (pardon, „u krbu“ :), anebo jsem uzavřen v nějakém plesnivém bytě odsouzen k teroru a mučení bez obrany. Jaké může mít šílenství efekty, jsme nedávno zažili, někdo blíže někdo vzdáleněji, i když i šílenství je jistě velmi různé a může se různě ukazovat – některá se dokonce pokouší skrývat, třebas právě šílenství nějakého „moderního obrazovkáře“ může (i když nemusí) být v efektech daleko horší, než šílenství nějakého chudého (chudí si většinou drahé iluze nepořizují) nešťastníka, záleží na jeho reálné(!) socialitě, a tedy na jeho reálném sociálním chování. Šílenství se vším všudy je dle mého efektem asocializace = ztráty spolu-bytí.

 

*

 

Nojo, i „o“ tom všem „je“ architektura, která začíná a začala právě, i když se to opět může zdát banálním: … „u ohně“. Vlastně ještě nezačala (fakticky-předmětně i činnostně), protože ještě není nějak-takto (tedy „hmotně“) vyjádřena, ale její základ zde již jest. Proč? Jednoduše proto, že pokud člověk již je, pak zde je vždy-již „nějak“ … tedy zde vždy-již jsou i ony struktury jeho existence, byť jen v „zárodečném“ stavu-situaci – v onom „sezení u ohně“ (případně hraní si na Indiány či hraní lakrosu jako v případě mého synka :), jsou ještě nevyjádřeně „skryta“ všechna „tajemství“ lidského bydlení, a tedy i architektury, která o nich pojednává či dle mého a našeho „by měla“. „Sezení u ohně“ je dnes, v naší aktualitě, „bláznovskou“ iluzí, která nic neničí, a už vůbec ne „sebe“.

 

Ale dalším navazujícím snad zase později, až se to bude hodit – vždyť říkám: … „Nic se nemá přehánět.“ :)

 


snad související článek: „Bydlení je obtížné téma …“ >

< na magazine



  •  
  •  
  •  
  •  

Štítky: , , , , ,

2 komentáře

  1. Hana napsal:

    Tak to bych asi nedokázala jen tak přežívat venku v nějakém týpí. Já si vychutnávám moderní dobu se vším všudy

  2. j.K napsal:

    Dobrý den, Hano,

    však v článku nikdo nepíše o tom, že bychom se měli vrátit k ohňům a týpí, to je přec jen ilustrativní obrázek. ;-)

    j.K

Komentář

před odesláním komentáře vypočtěte *